Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 35.

Oba mladíci leželi na louce nad chaloupkou a okouzleně hleděli na nebe plné hvězd. Ani Leviho to nikdy nepřestalo fascinovat a vždycky na to nebeské divadlo hleděl až s posvátnou úctou. Nekonečný vesmír a oni viděli jen zrníčko, jen malinkatý kousek, a přesto hvězd zářilo nepočítaně. Mléčná dráha měla opravdu své příhodné jméno, vypadala jako by impresionistický malíř tahem štětce kus oblohy zabílil.

„Támhle nad obzorem je velký vůz, ten určitě znáš a kousek nad námi svítí pět hvězd Kassiopeii, to dvojité v, a tam nalevo skoro vedle sebe, ty dvě nejzářivější hvězdy jsou planety Mars a Venuše," vykládal Levi, oči stále upřené na nebeskou krásu, „škoda jen, že tu nebudeš na přelomu července a srpna, jdou odtud krásně vidět Perseidy. Mohl by sis něco přát..."

Otočil se na bok, podložil si hlavu rukou a zadíval se zblízka do zářících zelených očí. Tohle byly jeho nejkrásnější hvězdy a on věděl, že jednou zmizí a už je nikdy neuvidí.

Leviho slova Erena nadchla. Pozoroval hvězdy, o kterých mluvil, ale i ty, které nezmínil. Noční nebe bylo tak fascinující a nádherné, miliony světel nacházely se nad jeho hlavou, tak blízko, a tak daleko zároveň, proto neodolal a opatrně natáhl ruku nad sebe, jako by se snad mohl dotknout byť jediné.

Věděl, že ho Levi pozoruje, sám ale nedokázal odtrhnout oči od té nádherné oblohy, smazat úsměv z tváře, vylézt z té podivné nálady, do které ho ten výjev dostával – bylo v tom tolik energie a zároveň klidu, štěstí i melancholie, všechno se míchalo a on si připadal, jako by mu v duši vybuchovaly tisíce ohňostrojů a v srdci, bušícím jako zvon, se rozhořel plamen. Tráva ho příjemně šimrala za krkem, letní vzduch zdál se tak akorát, aby jim nebylo horko ani zima. Měsíc zářil, stejně jako hvězdy a Eren tak chtěl ležet dlouhá tisíciletí, všechno bylo tak nádherné...

„Já bych si něco přál i bez toho," zašeptal a pak se nepatrně natočil, aby se konečně mohl podívat přímo do Leviho očí.

Usmál se, nemohl jinak – to gesto mluvilo za vše a on si zase připadal neuvěřitelně otevřený a jasný, na jinou stranu to v ten moment ale jinak nedokázal. Černovlásek se na něj podíval se zvědavostí a on se jen utápěl v jeho očích, zase byl v jiném světě, ve kterém nedokázal nic a zároveň by svedl snad všechno, co by si jeho společník přál.

„Aby ses usmál..." vypadlo z něj poté, aniž by to jakkoli promýšlel a upřímně se i maličko zalekl, co to řekl. Bylo to tak přirozené, automatické. Doopravdy si v ten moment přál jen, aby se z šedých očí vytratily stíny, které se kdesi v dáli schovávaly.

Po těch slovech se Levimu automaticky koutky stočily vzhůru. Ten kluk byl neuvěřitelný. Nikdy nikoho tak složitého, a přitom průhledného neznal. Byl plný paradoxů, které černovlasý nechápal.

„Myslím, že kvůli mému úsměvu, který teda nepokládám za bůhvíjaký poklad a krásu, nemusí padat hvězdy. To ti mohu splnit hned, jen na mě musíš být hodný a nic mi nevyčítat. Víš, Erene, já jsem citlivý člověk a jakou minci mi podáš, takovou oplatím. Věř tomu, že tady v lesích se nemusím přetvařovat ani nijak krotit svou povahu, a proto budu vždycky odrazem tvých činů a nálad. A podle toho se budu smát nebo zuřit..."

„Já vím..." zašeptal brunet, opět se otočil na záda a zadíval se kamsi mezi hvězdy. Ne, že by dál nechtěl koukat do Leviho očí, jen si nebyl jist, zda by se mu pak neroztřásl hlas a on by se vším neskončil dřív, než vůbec začne. Cítil ale, že to ze sebe potřebuje dostat, jakási část jeho samého byla Levimu neskutečně vděčná za vše, co pro něj dělal a zlobila se, protože se Eren zachoval... no, jako vždy.

„Jako malej jsem se hodně často s někým pral. A vlastně i jako starší, nějak jsem se nikdy nenaučil střádat všechen vztek a špatný pocity v sobě, mstít se dlouho po utržené ráně. Rodiče z toho moc nadšený nebyli, protože jsem se každej druhej den vracel domlácenej kvůli komusi, kdo mě nějak urazil. Ne že bych ty bitky vyhrával, ale málokdy jsem do toho nešel. Věřil bys tomu?" zeptal se a s úšklebkem se uchechtl, oči stále připoutané k obloze.