Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 10.

Eren si převzal podávané sako, pozornost mu ale věnovat nedokázal. Ten pohled, kterým ho černovlásek obdařil... Už zase to byl někdo jiný a Eren už nerozuměl vůbec ničemu. Ale ty oči, ta lítost a ublížení, kterou v nich viděl...

Chtěl Leviho naštvat. Ne zrovna teď, ale při jejich prvním setkání to začalo a ta touha zůstávala v jeho podvědomí, leč po jeho dobrých skutcích výrazně oslabená. Chtěl ho vytočit do běla, tak, jako to s ním udělal on. Jeho ovce mu zničila boty a on se mu pak ještě smál, chtěl ho dostat stejně! Jenže to bylo o něčem jiném, dalo by se to nazvat jakousi touhou po odplatě, jako když si děti hrají. Nebylo v tom nic zlého. Chtěl ho provokovat, jako ráno s tou košilí. Hledat jeho hranice. Zvláštním způsobem ho to bavilo. Ale tohle nechtěl.

Ten pohled, kterým ho černovlasý obdařil ho fyzicky bolel, jakási zvláštní ochranitelská stránka jeho samého chtěla v ten moment zraněnou duši před sebou utěšit a zničit nadobro příčinu všeho toho smutku. Byl to přirozený pud, i když zrovna v tomhle případě pro Erena dost zvláštní. A proto to nemohl nechat být.

Drobně, skoro neznatelně se usmál, snad jako by chtěl Leviho doopravdy přesvědčit, že je všechno v pořádku. Bylo to tak přirozené, jako by se v něm něco na malý moment přepnulo a on jednal tak, jak to měl celou dobu zakódované kdesi hluboko v sobě.

„Z něčeho takového jsem tě rozhodně neobvinil," řekl pevně, snad jako by se sám sobě snažil namluvit, že to, co předváděl hodiny zpět u auta rozhodně s podezříváním ze schopnosti krást nemělo nic společného. Ale tehdy ho neznal. Nevěděl, že je černovlasý sám schopen nechat si ho v domě a prokázat mu takovou důvěru.

„Mobil mám v tom saku," dodal potom, aby vysvětlil, jak to předtím myslel. Do batohu, ve kterém už měl zbytek svého včerejšího oblečení si nyní černou kouli přihodil a nasadil si tašku zpět na záda.

„Tak... asi ahoj," řekl s pokrčením ramen. Pak už se ale otočil a vypochodoval ven, ta zvláštní atmosféra, která se kolem něj najednou utvořila mu rozhodně nebyla příjemná a co mu bylo příjemné ještě méně byl pak vliv černovláska na celé jeho chování. To on by měl být ublížený za ledovou sprchu a za ten ranní vyhazov! Pamatoval si ten moment, kdy kolem něj šedooký prošel s mokrou peřinou a v bouřkových hloubkách se mu objevily nenávistivé jiskřičky. To on by měl být takový, tak proč na tuhle hru zase skákal? Byl hloupý, nedokázal se tu chovat formálně ani pět minut. Ten chlap mu kazil vše, co si v Praze stihl vybudovat a on se nechával...

Ještě když šel po cestě kolem lesa, nedokázal z hlavy vyhnat splašené myšlenky.

Tu noc se mu zdálo něco krásného. Moc si svůj sen nepamatoval, nejspíš taky proto, že z něj pak byl tak krutě vytažen, ale věděl, že v něm bylo něco pěkného. Že se mu ten sen doopravdy zamlouval. A byl si také jist, že v něm hrál svou roli černovlásek.

Kdyby jen tušil, o co vlastně šlo...

Ten muž byl zvláštní. Eren si moc dobře pamatoval, jak ho ještě včera fascinoval. Měl krásné oči, tajemné a ledové, doopravdy moc pěkné. Jako bouře, stříbro a ocel, jako led.

Hnědovlasou hlavou se honila spousta myšlenek a představ, které by pravděpodobně ani mysl mladíka neopustily, kdyby se před ním konečně neobjevilo, co si vidět tak přál. Konečně našel chalupu, konečně našel někoho. Doopravdy nerad by skončil jako předchozí den.

Chvíli měl chuť začít jásat, maličko se cítil jako pračlověk, kterému se podařilo rozdělat oheň. Vzhledem k tomu, že kraj, ve kterém se nacházel, nebylo tak těžké považovat za artefakt z doby kamenné, zas tak daleko si se svým přirovnáním nepřipadal.