Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 11.

Po Erenově ujištění, že není zloděj a že to jen všechno špatně pochopil, si uklidněný, ač stále zmatený černovlásek sedl do auta a vyrazil se svou starou škodovkou směrem k Radhošti.

Věděl, že musí spěchat, protože lidí chystajících se autem na pouť bude, stejně jako každý rok, mnohem více, než pojme parkoviště u Jurkovičových staveb. Kdo přijede pozdě, bude až dole na Prostřední Bečvě odkázán zaparkovat auto tam a nucen si počkat na autobus.

I přes brzkou hodinu už úzkou klikatou cestou vedoucí prudce nahoru jela kolona aut, a tak se Levi raději soustředil na řízení a nepřemýšlel nad podivným ránem, ze kterého měl stále jakýsi hořkokyselý pocit. Až když zaparkoval a vymotal se z parkoviště, nadechl se a v duchu si povzdychl.

Tak a su tu zas sám.

Tolik lidí kolem něj procházelo, smáli se a bavili se, všichni na pouť s někým přijeli, jen on byl zase sám. Nikdy dřív mu to nevadilo, ba naopak, měl rád svůj vlastní klid... až do jisté doby. Přesněji do chvíle, kdy potkal jednoho zatraceného Pražáka v noci na cestě a vzal si ho domů.

Ten večer si to neuvědomoval, ale když nad tím teď přemýšlel, bylo to, jako by se v  domku rozsvítilo. Měl pocit, že do té doby nevěděl, že tam něco chybí a najednou to tam bylo, ačkoliv nechápal, jak by ten sebestředný střapatý podnikatel mohl zapadnout do jeho chalupy. Když se na to podíval zdravým rozumem, právě tento mladík působil v jeho roubence jako pěst na oko. Jenže zjišťoval, že v přítomnosti onoho zelenookého muže zdravý rozum odešel na pastvu za ovcemi, a zůstaly jen rozbouřené city, které rozhodně nic dobrého nepřinesou.

Rozhlédl se okolo, slunce svítilo, lidé se bavili u stánků, kdesi v dálce zněl cimbál, všechno působilo tak krásně a uvolněně, jen on se cítil opuštěný a... ztracený.

Kdyby byl býval příjemnější na svého nocležníka, kdyby dokázal zkrotit svou, mnohdy protivnou náturu, možná by ho přesvědčil, aby jel s ním. Netušil sice, jestli by pana podnikatele bavilo se courat po kamenitých cestách mezi davy lidí, nejspíš by ani neocenil úžasnou místní medovinu, trdelníky, frgále a delikatesní kyselicu, kterou vaří v Maměnce nebo už v nově postaveném Libušíně. Nejspíš by nebyl nadšený ani valašskou cimbálovkou a tanečními soubory v tradičních jednoduchých krojích, tak typických pro tuto oblast. Musel však uznat, že mnoho z těch copatých děvčic bylo pohledných, a na to by se Eren chytit mohl. Jenže tady nebyl.

Ani se nenadál a s kalíškem slivovice, kterou si koupil u dřevěného stánku, stoupal k altánku Cyrilka.  Za sebou nechal hodně lidí, kteří čekali na další kamarády a rodiny. Na vrcholu u kaple stejně ještě žádná zábava nezačínala, tak co by tam kdo dělal, ale Levi paradoxně potřeboval být sám se svými myšlenkami. Spousta smějících se lidí mu jen připomínala, jak byl pošetilý. Svou možnost netrávit pouť sám si zkazil nesmyslným výbuchem vzteku, pramenícím jen z jeho hloupých niterných pocitů, které měly zůstat pohřbeny kdesi na dně duše.
Ovšem mladík z Prahy je neúmyslně stále úporně vykopával z nitra jeho podvědomí. 

Eren si nezasloužil, aby na něj byl takový. Nic mu neprovedl a Levi vlastně mohl být rád, že se střapovlásek za tu ledovou sprchu na něj dál nezlobil.

Ano, uvědomoval si, že ani tak nebylo jisté, že by s ním jel. Chápal, že člověk jako on chtěl co nejdřív opustit místo, kde se asi necítil úplně nejlépe. Pamatoval si dobře, jak se trápil v rušných ulicích velkoměsta, když poprvé přijel za matkou do Paříže. Zvykal si skoro rok, než se tam začal cítit alespoň trochu přirozeně a dobře.  Dnes by mu to bylo jedno, nejspíš by si dokázal představit žít i v Praze, kdyby nebylo zbytí, ale z Valach by odjížděl nerad.