Valašsko - Česká pohádka

Valentýnský bonus

Den jako malovaný – pomyslel si Levi, když vcházel do chaloupky a oklepával si v předsíni pohorky od zbytků sněhu. Měl výbornou náladu, ačkoliv závěje před chaloupkou, které přibyly vlivem hustého celonočního sněžení, jež ustalo těsně před svítáním, mu připomínaly, že úklid minimálně na příjezdové cestě před garáží dnes bude nezbytný. Nepředpokládal, že se jeho přítel obuje do sněžnic, vezme batoh na ramena a půjde sedm kilometrů do obchodu pěšky. A vzhledem k vymetenému mrazáku, a ještě chudší lednici věděl, že nákup už je nevyhnutelný, pokud nechtějí umřít hlady.

Nyní však bylo na obloze sluníčko, které se odráželo od sněhobílé peřiny a ta se třpytila až oči přecházely. Venku mrzlo až praštělo a Levi si uvědomil, že bude muset ještě na dřevo do kůlny, protože v domě už nebyla ani tříska.

Chvíli si zvykal na přítmí, jež v chaloupce panovalo, ale hrobové ticho jej ujistilo, že svého milého nenajde ani u stolu s kávou, ani u notebooku u jeho pracovního stolu. Koneckonců bylo teprve osm, Levi by byl naivní, kdyby si myslel, že v tuto brzkou hodinu by Eren mohl být na nohou. Musel by mít důležitou schůzku nebo naplánovaný odjezd do Prahy a co tak Levi věděl, nic takového Eren neměl v úmyslu.

Sladce vyspával a Levi se potměšile pousmál. Jak to bylo dlouho, kdy ho – jeho slovy – nešetrně vytáhl z postele před desátou hodinou? Celé týdny se snažil, aby se mu u něj líbilo a nestýskalo se mu po velkoměstě. Nechával ho dřímat v nadýchaných peřinách klidně i do oběda a že to nebyla žádná výjimka. Rozhodně nechodili spát se slepicemi – tedy, mnohdy chodili, nicméně spánek kolikrát přicházel až po totálním vzájemném zničení dlouho po půlnoci.

Včera však oba usnuli už po desáté u nějakého troubelatého seriálu. Neviděl tedy důvod, proč by neměl Erena probudit už teď. Koneckonců mají dneska poměrně dost práce.

Proplížil se do ložnice a téměř rozněžněle se zadíval na mladistvou, jemně se usmívající tvář svého milence. Nechal mu ukápnout slinu na mokrý polštář, nahnul se k jeho uchu a zašeptal: „Stávaj, Erénku, slunéčko už je na nohách a ty furt eště dřímáš."

Pohladil ho po líci, ale ani jemný dotek, ani lehký šepot nedokázaly jeho spánek nijak narušit. Hnědovlásek se ani nehnul.

Levi se narovnal, dal ruce v bok a houkl už nahlas: „Erene, vstávej, už je skoro devět a máme práce jako na kostele."
Jeho slova opět nepadla na úrodnou půdu a spáč stále nejevil známky toho, že by byl aspoň trochu při smyslech.

Povzdychl si, zvedl se a odešel pro dřevo. Po chvíli už zase v kamnech hučelo a on popíjel skoro studenou kávu.
Když se ani po dvaceti minutách mladík nepohnul, Levi to nevydržel.

„Vstávej, Erene!"

Nesouhlasné huhňání ho přesvědčilo, že po dobrém to asi opět nedokáže.

Rozevřel okenice obou oken, které v místnosti byly, a rychlým tahem z Erena stáhl nadýchanou peřinu.

Ten se jako na povel schoulil do klubíčka, když jeho rozehřáté tělo zmrazil studený vítr proudící oknem do pokoje. Příjemné sny se pomalu začaly rozpadat a on nakrčil čelo, rukou se natahuje po peřině, která ale nebyla v jeho dosahu, pomalu se v klubíčku otáčel, jako by se tak mohl vyhnout studenému větru, víc a víc se tak blížil okraji postele... a pak přepadl. Tichý smích jeho společníka jej konečně donutil nespokojeně pootevřít oči.

„Mhhm..." zamumlal, protíraje si je.

„Mizero."

Ano, to už bylo lepší. Rukou si nepřítomně prohrábl vlasy, čímž ještě zvětšil veliké hnízdo na své hlavě, a dezorientovaně se vydal směrem ke koupelně. Než se stihl posadit k snídani, byl v chaloupce sám.