Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 63.

Levi byl vzhůru ještě před prvním kokrháním, s úsměvem políbil růžové tváře svého krásného milence, který se po lehkém polibku začal ze spaní usmívat. Věděl, že v tuto hodinu jej nemá cenu budit, a tak se o to ani nepokoušel. Jen ho ještě naposledy pohladil a šel si po své práci.

Po dvou hodinách, deseti pracovních telefonátech a jednom rozčilení později, šel Levi s karafou studené vody, ale také tácem, na kterém voněly palačinky, zpět do ložnice.
Po výhružce polití studenou vodou se Eren velmi rychle probral a s úšklebkem, že by stejný vtip už jeho černovlasý přítel zcela určitě nezopakoval, rychle vstal a s chutí se oba pustili do snídaně.

Levi neměl času nazbyt, byl s chlapama domluvený na natažení nového plotu okolo jedenácté, a tak Erena honil jak nadutou kozu. Ani se chudák nenadál, už seděl v autě a byli na cestě na Vsetín.

„První zajedu pro materiál na plot a na granule pro psy. Mám dojem, že kousek od toho obchodu je i ta prodejna, kde mají tvůj mobil, teda myslím si, že je to ona. Mohl by ses tam jít zeptat..." zarazil se. „Teda... nemyslím, že už bych chtěl, abys ho měl opravený a odjel mi... zní to, jako bych se tě chtěl zbavit... ale to není pravda, chápeš mě, že jo?" drmolil zmateně Levi a kroutil nad sebou hlavou.

„Jen jsem si říkal, že ti asi chybí, tak bys možná mohl chtít informaci, kdy ho zase dostaneš do rukou," pousmál se a pohladil ho po stehně.

„Až budu mít vyřízeno toto, zajedeme se podívat na tu postel. Ty se však velmi rychle rozmysli, jestli ti stojí za to se mnou zůstat... Jinak si kupuju zase malou..." povytáhl přemýšlivě obočí a zajel rukou mezi Erenovy nohy, kde začínalo být malinko těsno. Ušklíbl se – tímto si pojistil kladnou odpověď.

Pro Erenovo štěstí musel přeřadit a více se věnovat řízení, neboť už vjížděli do města.

Brunet zaklonil hlavu a vydechl všechen vzduch z plic.

„Ty jsi tak krutý člověk..." povzdechl si teatrálně a zašklebil se. Kdyby mu tohle Levi dělal doma, velmi rychle by nalezli společnou cestu k spokojenosti obou. Jenže tady? No, taky by to šlo, ale ne ve městě...

Levi zaparkoval a ukázal mu, kudy k místu, kde opravovali jeho telefon i kudy až pak půjde za ním. A tak jen kývl a odešel daným směrem, před očima vidinu svého opraveného a plně funkčního telefonu.

Nebylo to tak, že by se tolik těšil na svůj odjezd. Vlastně stále netušil, jestli bude chtít zmizet i až už svůj přístroj bude mít... Měl? Nebo neměl? Mohl vůbec? Nebo to ani nešlo? A chtěl...?
Stále netušil odpověď ani jedné z otázek, které na sebe kladl, a tak nezbývalo, než nechat čas plynout a počkat, jak se vše vyvine. Občas to bylo nejlepší možné řešení.

Jakmile však vlezl do budovy, v níž mu telefon opravovali, pochopil, že všechny jeho obavy byly zbytečné. Jeho nejnovější IPhone byl všechno, jen ne spravený nebo blízko ke spravení. Vlastně se mu dost dobře zdálo, že na něj ještě nikdo ani nesáhl...

Odchytil si jednoho muže, který podle oblečení a jmenovky na něm vypadal jako pracovník oné opravny a zeptal se přímo, jak na tom jeho telefon je. Byl ujištěn, že oprava už samozřejmě začala a vzhledem k tomu, jak jistě to ten mladík řekl, snad i mluvil pravdu. Konec oprav však odhadoval v týdnech, ne-li měsících.

Nakonec budovu opustil. Nepřipadal si o moc moudřejší, spíš naopak, jelikož ten klučina mu toho skutečně moc nepověděl. Na opravách se pracuje... to znamenalo, že byly objednány potřebné nové díly. Ale za jak dlouho by to tak mohlo být? To už se nedozvěděl.

Levi si vyzvedl zboží, které měl už předtím telefonicky dojednané a zrovna se střetli u auta s Erenem, který mu těžké věci pomohl naložit do kufru. V prodejně s nábytkem společně vybrali tu nejbytelnější dvoumetrovou postel, kterou s těžkostmi, ale přece, naskládali do Leviho auta a nějakým kouzlem se tam dokonce vešla i matrace. Eren chtěl všechno zaplatit, ale když viděl Leviho vraždící pohled, kterým ho počastoval, když chtěl prodavači podat kartu, raději ruku stáhl s mumláním, že černovláskova zabedněná hrdost nezná mezí.