Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 32.

Po vydatném obědě oba chvíli funěli s plnými břichy.

„Já mám hodně práce, ale ty by ses mohl jít ještě natáhnout, kdybys chtěl..." uvažoval Levi, „a nechci do tebe nijak hučet, nevím, jak to máš s rodiči, ale nebudou mít strach, když ses jim takovou dobu neozval? A pak, předpokládám, že kdyby bylo všechno jinak, byl bys asi teď v práci. Můžu ti půjčit aspoň noťas, ať si vyřídíš maily. Ale... no, nechci tě nijak úkolovat, jen nabízím možnost se spojit se světem..." 

Eren zamrkal, protřel si oči, prohrábl vlasy a protáhl se. Potřeboval sebe sama uvést do „funkčního" stavu, moc dobře věděl, že vliv prášků nemá žádoucí následky. Slova o práci ho ale úspěšně vracela do reálného světa – Levi měl pravdu, musel alespoň minimálně kontaktovat lidi ze své firmy. Potřeboval seznámit ty nejschopnější s programem pro příští dny, rozdat práci, zkontrolovat tu hotovou, kontaktovat toho hloupého Slováka a možná by nebylo od věci dát vědět matce, že se v lesích neztratil. Tedy, že našel Leviho. O ztrátách by raději mluvit neměl.

„Jo, to by bylo fajn," odvětil a věnoval svému společníkovi úsměv. Naštěstí měl v plánu zůstat na Slovensku delší dobu a počítal s tím předem, zařídil tedy všechno a všechny, aby to ve firmě těch pár dní bez něj zvládli. Přesto se ale hodilo vše zkontrolovat, přece jen, nerad by to nechával jen na svých podřízených. Byli schopní, ale nebyli to ředitelé.

V hlavě se mu najednou vybavila Leviho slova, která mu věnoval ještě před obědem. Rozhodně mu nevadilo, že se v černovláskových pažích ještě několikrát octne, ba naopak, jeho otupělému mozku to přišlo jako dokonalý nápad.

Označení, které mu bylo věnováno, už se mu ale zamlouvalo méně. Vzpomněl si, jak na tohle tehdy přišel sám – jak sám nad sebou přemýšlel jako nad princeznou ve věži. Pokud by Levi odhadl i zbytek jeho myšlenek... ne, na to se snad nehodilo ani myslet.

I když byla pravda, že se mu líbil pohled a smích, které mu jeho společník věnoval. Vlastně se mu všechny jeho reakce líbily až moc. Debilní prášky!...

„Dobře, a chtěl by sis udělat příjemný den na čerstvém vzduchu? Jak by se ti líbilo si udělat pohodu s notebookem pod tou starou hruškou před roubenkou? Dám ti tam deku a uděláš si takový pracovní piknik," měl dojem, že sice plácá kraviny, ale tak nějak jej potřeboval mít na očích. Sice původně přemýšlel, že půjde nahoru na pastviny, ale nechtěl ho tady nechat samotného bez možnosti se dovolat pomoci, kdyby se mu náhodou udělalo špatně. Možná byl příliš starostlivý, ale poslední, čeho by se chtěl dočkat bylo, aby se Eren někde zhroutil a on o tom nevěděl.

Zašel do kůlny, kde tušil, že měl otec schované pořádné klacky, které s sebou nosil, když chodíval do lesa na hřiby.

„Dívej, jakou jsem ti našel palicu. Ne, že mě s ní přetáhneš, až tě zase něčím naseru," potutelně se usmál a vrazil mu do ruky pevnou sukovici.

Pracovní piknik zněl Erenovi krásně, než se však stačil vyjádřit víc než pokýváním hlavou, měl v ruce hůl a smál se jako šílenec. Představa, kterou mu Levi svými slovy vnukl, mu přišla naprosto dokonalá, leč tušil, že fyzicky ublížit by mu nedokázal ani kdyby ho naštval víc než za poslední dny dohromady. Ale nějak ho pošťouchnout mohl, to věděl, a tak se jen uličnicky usmíval a přemýšlel...

„Levi, co to povídáš?" zeptal se vyděšeně a položil si jednu ruku na srdce a druhou hřbetem na čelo. Hrál ukázkové divadlo a to jediné, v co mohl doufat, bylo, že ho za jeho vtípky něčím nepřetáhne Levi.
„To bych ti nikdy neudělal! Však jenom idiot si berlí zničí vozíček..." dodal a zazubil se. Nebyl si moc jistý, kde tuhle náladu vzal, ale záleželo na tom?

„Vozíček říkáš... jedině kočár, pohodlný a vždy připravený pro princeznu, jinak nehraju..." rozesmál se z plných plic. Komediant jeden! Bylo vidět, že už je mu dobře, když ho napadají takové kraviny.

„Fajn, vozíček, sluha, kuchař, komorný a doktor ti teď připraví deku, najde ti repelent, jen tak pro jistotu a zajde pro noťas... ale tvůj oddaný sluha tě prosí a žádá, nevybíjej si svou frustraci na nebohém stroji, který mě pojí se světem, je to už staříček a tím pádem pomalejší, tak s tím počítej. Budete ho, Vaše výsosti, muset sem tam restartovat," zašklebil se a šel mu chystat kancelářské místečko pod širým nebem.

Škleb mu Eren oplatil, leč se jeho oči stále ještě nedokázaly přestat smát. Tak on si s tou princeznou nedá pokoj! Jen ať nepokouší, nebo mu brunet zahraje takovou princeznu, že na to nezapomene. Na jinou stranu ale byla pravda, že se mu ta představa kdesi v hloubi duše přece jen docela zamlouvala.

Když se Levi vrátil, mladík měl stále v očích čertovské jiskřičky. Celá situace ho bavila stejně, jako se mu zamlouval černovláskův melodický smích. Mohl by ho poslouchat snad donekonečna...

Více se na židli rozvalil a nahodil něco, co považoval za výraz mučené princezny. Pak k Levimu natáhl paži hřbetem dlaně nahoru a v duchu se uličnicky zašklebil. Očekával, že ho za ruku Levi chytí a vytáhne si ho do náručí, na jinou stranu ale jestli chtěl princeznu...

Nad chvilkovým překvapeným výrazem svého společníka se pak opět musel rozesmát. Co se to s ním dělo? Nevěděl. Ale bavilo ho to.

Levi se musel vzpamatovat z opětovné přeměny nálady hnědovláska.

„Sluha a komorník by ti ručku políbil, drahá princezno, jenže teď se tato interaktivní entita stává vozíčkem a ten, jak je známo, ruku nelíbá."

Chytil jej a dost nešetrně si jej přitáhl do náručí a ihned se vydal ven z chaloupky na přichystanou deku. Líbila se mu tahle hra, líbilo se mu také, že se může mladíka beztrestně dotýkat a tisknout ho ke své hrudi. Jen věděl, že to nikdy nesmí trvat moc dlouho. Horké tělo i dech, a zvonivý smích, kterým ho Eren v této chvíli poctil, jeho tělo nebralo s klidem. Krev se mu všemi těmi doteky a blízkostí toho střapatého hezouna začínala pěkně vařit.

„A nyní se vůzek stává zahradníkem, který bude kosit trávu nahoře nad koňskými pastvinami. Pokud si bude Jeho Výsost princezna něco přát, bude muset počkat, až si zahradník dodělá svou práci. Jen v případě nouze může zaječet stejně jako předevčírem, když se potkala s rozkošným pavoučkem. Myslím, že zahradník již zná princeznin jekot," položil jej na deku a oddechl si.

Tak tohle by bylo. Ještě párkrát a večer se bude muset postavit pod pumpu, aby se zchladil. Tohle už nebylo možné! Copak své tělo opravdu nedokáže umravnit? Byl velmi rád, že se Eren více věnuje těmto slovním hrátkám, než prohlížení si jeho osoby. Kdyby to totiž udělal, viděl by, jak se mu v džínách mezi nohama vytvořila malá boule, kterou nedokázal ovládat. Možná by pod tu pumpu měl zajít už teď a první pod ní strčit hlavu, aby se vzpamatovala.

Chvíle, kdy ještě ležel v Leviho pažích zdála se rozesmátému brunetovi taková... zvláštní. Ale pěkným způsobem, líbilo se mu to. Cítil Leviho pevné tělo natisklé na svém, dýchal jeho nádhernou vůni a poslouchal jeho hlas, bylo to tak nádherné a on si připadal tak moc v bezpečí...

A zase tu byl onen pocit. Bylo to jako vrátit se po dlouhých letech domů. Ne tam, kde to domovem nazýval, ale do míst, která jsou domovem v srdci člověka. Do těch, ve kterých lidská duše tančí, oči se rozzáří a člověk si přijde, že na něj žádná monstra a nebezpečí nemohou. Nejde o fyzické bezpečí, ačkoli to s tím souvisí, jde o vnitřní pocit, kdy je člověk volný jako pták, klidný, kdy je všechno správné a v pořádku...

Eren se usmíval, smál, na tom všem bylo něco až pohádkově kouzelného, co ho nutilo skutečně se na malý moment cítit jako princezna z věže.

„Jak kruté... Kdyby potkal to, co já, nevydržel by v klidu ani zahradník," poznamenal a vyplázl na Leviho jazyk, pak už ale vzal počítač a s úsměvem a pokroucením hlavou, které si nemohl opustit, odešel do světa práce, který ho již postrádal.