Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 18.

Než se brunet vzpamatoval ze všeho, co mu černovlasý řekl, zmizel mu muž z dohledu. A tak se odebral do kuchyně, učinit, co mu bylo zadáno. V hlavě se mu ovšem stále vybavovala ta slova.
On že se rozhodl pomoci si sám?
Tak počkat, takhle to tedy rozhodně nebylo! Copak mohl za to, že jediný, kdo mu vážně přišel pomoci byla svým způsobem jen ta ovce, co mu pak posrala boty? Co si tak pamatoval, první slova, která mezi ním a Levim padla, bylo černovláskovo oznámení, že je dacan. To neznělo moc jako "nepotřebuješ pomoc? Já bych ti ji rád nabídl"...

Povzdechl si a prsty zajel do hnízda, které si na hlavě stihl vypěstovat. Zase nevěděl, jak ho černovlasý vlastně vnímá, a to mu z nepochopitelného důvodu vadilo. A byl u toho zase – kruci, proč mu tak záleželo na tom, co si o něm Levi myslí? Proč stále řešil, zda mu něco neudělal a jestli se na něj zlobí či ne? Proč ho nemohl nechat být? Zachránil ho, teď už dvakrát. Je to tedy proto? Ne, dokonce i Eren tušil, že za tímhle vděk nebude. Jenže jestli to ne, tak co potom?

Zatřásl hlavou, aby tyto myšlenky rozehnal a dochystal si snídani, k níž si pak sedl ke stolu. V prstech jako by však stále cítil hebké havraní vlasy, jejichž majitel si doteď musel myslet, že se mu do nich povedlo zamotat celý seník. Skutečně se v nich Eren přehraboval, jak nejdéle mohl. Bylo to tak příjemné, něco mu to připomínalo, ale nedokázal přijít na to, co to bylo. Měl by to zjistit. Jestli budou zase spát na stejné posteli, mohl by počkat až Levi usne a pak...

Jídlo mu v ústech málem zaskočilo. Nad čím to kruci přemýšlel?! Blbost! Rozhodně nebude čekat, až Levi usne, aby ho mohl osahávat! I když jen ve vlasech. On nebyl žádný úchyl, což by si o něm pak černovlasý určitě myslel. Jak ho tohle mohlo vůbec napadnout?

To bude hladem, pomyslel si a začal se ládovat, jak nejrychleji mohl. Snad aby rozehnal splašené myšlenky, snad aby zapomněl, na co to před chvílí myslel. A přesto, mít znovu ruku v jeho vlasech, znovu ho zezadu držet za to pevné tělo, líbat na krk...

Šokovaně si uvědomil, že pokud to tak půjde dál, bude potřebovat přinejmenším ledovou sprchu. Tohle nebylo moc dobré, vlastně vůbec. Balit holky bylo v pořádku, protože většina z nich byla schopná touhu mu opětovat. Balit kluky, o kterých věděl, že jsou na chlapy taky nebyl problém, stejně jako se nechat balit těmi, kdo o něj evidentně jevili zájem. Ale nejenže o něj tenhle chlap, vzhledem k jeho reakci na polonahého Erena předchozí den zájem nejevil, on ani nemusel být na kluky. Tak proč na něj Eren myslel? Měl za to, že je jako bisexuál spíš na dívky, ale tohle mu do toho tak trochu házelo vidle.

Rychle do sebe naládoval zbytek jídla a vyběhl ven, za Levim, doufaje, že činnost mu dá prostor zaměstnat svůj mozek něčím jiným než tím zvláštním extrémistou, který mu buď dělal anděla, nebo ďábla. To potřeboval, konečně vyhnat z hlavy vše, co tam absolutně nemělo co dělat!

Levi zatím rychle zahnal nevítané myšlenky a začal se soustředit na svou práci. Sebral kosu s tím, že půjde sekat na horní pastviny, ale u ohrady s koňmi si to rozmyslel. I okolo nich bylo třeba skosit býlí, na které koně nedosáhnou. Mohl by být pohodlný a vzít si na to křovinořez, ale hluk, který tento pekelný nástroj tropil, neměl rád ani on ani koně.

Dal se do práce a koutkem oka pozoroval Erena, na kterého měl odtamtud skvělý výhled. Nepochyboval o tom, že se mu podaří se se sekačkou spřátelit. Věděl, že jeho rady potřebovat nebude.

Původně obhajoval své rozhodnutí zůstat poblíž tím, že Eren bude nejspíš potřebovat pomoc. Nyní vytáhl ze zadní kapsy pracovních džín brousek, aby mohl zostřit otupenou čepel. Tahy brouskem dělal automaticky, a tak mohl pozorovat hnědovláska, který brázdil vysokou trávu kousek pod roubenkou. Viděl, že má na sobě jeho flanelovou košili, kterou mu půjčil první večer, rozepnutou a rukávy skasané až k pažím. V šedých očích se mu zalesklo, když fantazie znovu zaútočila na jeho mozek. Chtěl by vidět zblízka tu snědou hruď, kterou košile nezakrývala, rád by se přesvědčil, že zlatavé chloupky mezi jeho bradavkami jsou tak jemné, jak si představoval už tenkrát ráno, když ho viděl bez košile poprvé...

Vtom mu brousek sjel z ostří, to se otočilo a jen tak tak že se nezařízlo do Leviho zápěstí. Myšlenky na krásné tělo okamžitě zmizely a on upustil leknutím brusný kámen. Adrenalin mu v tu chvíli vystoupal tak, až se mu zatmělo před očima. Toto se mu ještě nikdy nestalo, nikdy! Dobře věděl, jak moc umí být kosa nebezpečná a on místo toho, aby dával pozor, čumí na kluka. Jednou ho ten Pražák přivede do hrobu, doslova. Ačkoliv v této chvíli si za své selhání mohl jenom on sám. A dobře to věděl.

Úplně původně se na sekačku Eren koukal krapet nedůvěřivě. Samozřejmě ji nikdy v rukách nedržel, a tak neměl nejmenší tušení, co by měl dělat. Rozhodl se tedy ještě upravit si na sobě košili, přizpůsobit ji venkovnímu teplu a několikrát se marně pokusit o úpravu těch debilních vlasů, které se zdály, že si z něj dělají legraci. Nakonec se ale přece rozhodl postavit se k práci přímo a začít.

Jaké bylo pak jeho překvapení, když zjistil, jak snadno to jde. Vyrazil se sekačkou kupředu, fascinovaně poslouchal zvuk pro ni typický a sledoval, jak zelená stébla v místech, kde po nich přejel, pomalu mizí a mění se v „anglický trávník". Připomínalo mu to hračku, kterou měl v dětství, ve které se pohybem roztočily kuličky, rachotilo to a on si hrál na to, že seká trávu... Tedy, než mu to bylo zabaveno s tím, že tatínek potřebuje odpočívat, protože se vrátil z těžkého dne v práci.

Usmál se a přidal do kroku, bylo to zvláštní, ale bavilo ho to. Líbilo se mu, jak před ním sekačka vytváří na pohled příjemný koberec, jako když se před krále házely květinové lístky. Ne, nebyl až takový egoista, jen se mu to zkrátka líbilo a ze zvláštních důvodů ho to až dětsky fascinovalo.

Když byl malý, chtěl jednou žít na farmě.

Ta vzpomínka se zjevila z čista jasna, sama, aniž by si ji brunet jakkoli vyžádal, a tím ho poměrně zaskočila. Vzpomínal si, jak ho to tehdy, jako zhruba desetiletého, zaujalo. Měl velké plány, chtěl mít dřevěnou chaloupku kdesi v ústraní, mít spoustu zvířat, vařit a sekat trávu... Kdesi mezi věcmi z dětství měl obrázek, který tehdy nakreslil, aby svou vizi mohl představit někomu dalšímu. Byla tam všechna zvířata, která tehdy Eren znal, krom pavouků – dokonce tam nakreslil i slona.

Pousmál se. Byl malý, mlaďoučký a hloupoučký. Když pak obrázek ukázal rodičům, matka se na něj koukala docela pobaveně, ale i zaujatě. Zato otec se zdál nadšený méně – vyprávěl pak Erenovi o tom, co vše se ve městě najde a v lese by o to přišel, o světě byznysu a velkých penězích, se kterými pak jde vše, o čem ostatní mohou jen snít. Moc to tehdy nechápal, jeho vize s malou chaloupkou, psy, králíky, kočkami, slonem a bůh ví čím dalším se mu líbila a vzhledem k tomu, že jako vzor šťastného pracujícího Pražáka, který má celý svět u nohou vídal jen svého otce, který se z práce vracel pozdě a pak byl moc unavený na to podívat se na Erenovy nové obrázky, moc ho to k tomuto netáhlo. Byl ještě malý. Chtělo to zkrátka čas, aby vše pochopil.

Ovšem nyní, v momentě, kdy chodil se sekačkou před sebou, tato vzpomínka se mu vrátila a on se musel pousmát. Byl naivní desetileté dítě, zdálo se to už tak dávno...

Ale teď tu byl, v malé dřevěné chaloupce v lesích. Tohle bylo to, o čem tehdy snil? Nejspíš ano. Bylo to zvláštní, ale nedalo se říct, že by si to tehdy přibarvoval. Ba naopak, snil přesně o těch běžných činnostech, které by dělal každý den. Bylo to teď všechno jinak? Co ho tak změnilo? Lidé? Práce? Město?

Zatřásl hlavou. Tyhle myšlenky nebyly o nic přínosnější než ty předchozí. Ty sny byly staré přes patnáct let, je jasné, že se za tu dobu Eren změnil. Už nebyl dítě, pracoval, bylo nutné ze vší té naivity zkrátka vyrůst...