Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 61.

„Ahoj Zuzko, samozřejmě, že si tě Eren pamatuje, ani si nedokážeš představit, kolikrát jsem si to doma už vyslechl. Pořád o vás mluví, jaké jste byly skvělé tanečnice a jak moc si tu svatbu s vámi užil," povytáhl obočí Levi.
„Vážně?" usmála se sladce.

„Jasný, říkal, že jste všechny skvělé, ale věděly jste, že Eren je vysazený na černovlásky?" vykulil teatrálně oči.
„Že jo, Erene?"

Chvilku trvalo, než Erenovi došlo, na co jeho přítel narážel. Ze začátku vůbec nechápal – proč zrovna na černovlásky? Nezavnímal, že by kdy řešil barvu vlasů, alespoň ne tak, že by to ovlivňovalo, s kým chtěl být a s kým ne. Vlastně, když nad tím teď tak přemýšlel, nepamatoval, že by se mu kdy líbila nějaká černovláska - Mikasa byla fajn kamarádka, ale být s ní nikdy nechtěl. A ta mu z dívek s touto barvou vlasů byla asi nejblíž, nepočítaje jeho matku.

Skupina dívek s ryšavými, hnědovlasými a spoustou blonďatých hlav z toho také nebyla dvakrát nadšená. Až pak mu konečně došlo, na co Levi narážel. Nepatrně mu zrudly líce a spěšně pokýval hlavou, aby to nevypadalo zas tak divně, jak už to nejspíš vypadat muselo.

„Jo, Levi má pravdu," odkýval rychle a pokusil se vykouzlit úsměv, aby zamaskoval, jak ho celá situace uváděla do rozpaků. Všechny ty holky na něj koukaly jako na kořist, a to bylo tak nějak divné. Děsilo ho to.

„No nic, my už budeme muset jít," řekl rychle, tak rychle, aby nikdo nestihl začít vymýšlet, proč by měl ještě zůstat, a i s Levim se urychleně rozešel pryč. Neušel však ani pár metrů a znovu zaslechl své jméno.

„Erene!" ozvalo se hlasem, který si výjimečně dokázal přiřadit k určité osobě. I když, začínal si uvědomovat, že by byl možná rád, kdyby to nedokázal. Z úst mu unikla tichá nadávka, kterou mohl slyšet jen on a se štěstím Levi.

„Ahoj Jano," otočil se. Panebože, tohle se mu nikdy nestalo! Nikdy nechtěl utíkat před holkou! Nikdy se nedostal do takovéhle situace. Až teď, v tenhle moment, kdy kdyby jen trochu mohl, už by byl za kopcem. Tuhle dívku fakt vidět nechtěl.

„Eri, ani nevíš, jak ráda tě vidím! Nemohla jsem na tebe přestat myslet," zašvitořila blondýnka. Nebyla to pravda – zrovna dnes ráno myslela na jednoho fakt pěknýho Ostraváka, večer před tím na chlapa, co se jí už týden snažil uhnat, ale nějak se mu to nedařilo a předtím zrovna na Leviho, který se teď tvářil... Tak nějak jako vždy. Možná o malinko vražedněji. Ale to nikdo z přítomných nemohl tušit.

Levi zuřil. Co komu udělal, že si nemohl užít s Erenem jedno normální odpoledne? Přemýšlel, jak by se té hloupé blondýny zbavil nadobro a nejen jí. I všech ostatních. Věděl, že je to po čase přestane bavit – nejspíš, ale nechtěl nic nechat náhodě. Žárlil, přestože věděl, že tyhle mladé holky s Erenem ani nehnou, a uvědomil si, že je vlastně chápe. Eren byl neuvěřitelně přitažlivý muž, charismatický a myslel, že i ony už se dověděly, že je také bohatý. Vražedná kombinace.

Co by mohl vymyslet, aby jej přestaly nahánět? V jeho žárlivostí zasaženém mozku se zrodil dost šílený plán a on jen mohl doufat, že se ty holky na chytí, jak rybky do navijáku.
„Jani, možná bys měla něco o Erenovi vědět. On o tom strašně nerad mluví, tak ti to řeknu já, ale jen proto, abys věděla, na čem jsi," řekl Levi rádoby nejistě.
„Můžu?" otočil se na hnědovláska, který hodně nejistě přikývl. Vůbec netušil, co měl Levi v plánu a černovlasý měl už teď dojem, že za tohle, co teď vypustí do světa, ho nejspíš zabije. Ale zase to byla jediná možnost, aby se všechny holky stáhly a už nikdy na něj raději ani nepohlédly.

Levi nahodil vážný výraz, alespoň natolik nakolik mu umožňovala myšlenka, kterou chtěl sdělit.

„Anebo víš co, Erene, radši jí to řekni sám..." nepochyboval, že si hnědovlásek něco věrohodného vymyslí, než on sám vypustí po dědině fámu, která by na ně měla větší dopad než samotné uhánění Erena ženskýma.

Aby byl Eren úplně upřímný, po tom, co mu Levi přenechal slovo se mu na malou chvíli celkem dost ulevilo. V jeho očích zahlédl cosi, co tam rozhodně vidět nechtěl, a začínal se celkem bát...

Jenže teď mu bylo přenecháno slovo a on neměl sebemenší tušení, co říct.

Anebo, možná... V hlavě se mu zrodil nápad, pěkný, a ostatně, to, co chtěl říct, byla pravda, za níž se nikdy nestyděl. Koutkem oka se zadíval na Leviho a všiml si jeho výrazu. Viděl, jak mu vadilo, že za ním ty holky chodily, viděl, jak ho to bolelo. A to nechtěl. Protože mu na něm záleželo.

V hlavě si předem přehrál všechna slova, která chtěl říct a ze srdce zadoufal, že si dívky jeho přiznání nevztáhnou i na černovláska. To poslední, co by chtěl by totiž bylo způsobit mu problémy.

„Víš," začal nejistě. A nejistý skutečně byl.
„Něco bych ti měl říct. Ty, i vy ostatní jste byly naprosto dokonalé tanečnice, úchvatné dámy, nádherné, kterým to včera opravdu slušelo. Krásné slečny, kolem kterých se kluci musí motat. Opravdu." Na chvíli se odmlčel. Všiml si, jak se v blondýniných očích potěšeně zalesklo.
„Ale jsem gay."

V ten moment na něj dívka vytřeštila oči a zůstala šokovaně stát, ostatně stejně jako zbytek hloučku.
„T-ty jsi...?!" vyhrkla a on jen přikývl.
„Jsem. Měla bys to vědět, vy všechny, protože si zasloužíte někoho, kdo vás ocení. Kdo ocení, jak jste krásné, a mimo jiné jaké jste vynikající tanečnice," zazubil se, mrkl na ně a v sekundě se otočil k odchodu, nechávaje hlouček dívek zaraženě zpracovávat všechny informace. Jen na malý, úplně maličký moment se ještě stihl podívat do Leviho překvapených očí a s úšklebkem protočit oči.