Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 52.

„Cože?!" dostal ze sebe Eren napruženě, ale i zaskočeně. Pak mu teprve došlo, koho měl černovlásek na mysli. Dívčino jméno za celou tu dobu nepostřehl a už vůbec si ho nezapamatoval, ostatně jako zbytek jejích slov.

„Oh, to ti děkuji, že jsi mi zařídil odvoz! Kdyby mi o něm tak někdo řekl, třeba bych ho i využil!" vyštěkl, pak si ale uvědomil i zbytek Leviho slov a zamračil se.

„Počkej. Já že nemluvil s tebou? Tak to nebylo! Já mluvit chtěl, ty ses mi nebyl schopen ani podívat do očí! A pak si jen tak ujedeš bez jediného slova, protože jsem si našel společnost, nebo protože-" a v ten moment se zarazil. Konečně mu došlo, co to znamenalo, jakým tónem Levi ta slova řekl.

„Ty žárlíš!" dostal ze sebe fascinovaně.

„Nezapírej! Žárlíš, protože jsem s ní byl..." pak se ale zamračil.
„Vadí ti to? Vadí ti ta představa?!" přešel blízko k Levimu, opravdu blízko.

„Koukej mi do očí!" přikázal a on to, kupodivu, udělal.

„Vadí ti ta představa, že s ní šukám někde v trávě? Že si beru její tělo se vším všudy? Vadí ti to?!" viděl, že ta slova černovláskovi ubližují. Poznal mu to na očích. Jenže jeho tohle bolelo taky.

„Teď mě poslouchej, ty jeden sprostej... Vadí ti, že jsem s někým jiným, než s tebou! Tobě vadí, že bych měl sex s dalším člověkem! Ne, nevymlouvej mi to, já to vidím! Ty jsi takovej neskutečnej..." rty stiskl k sobě, v očích se mu promítla další divoká bouře.

„Takovej debil! Co je ti vůbec do toho? Co s tím máš co dělat? Myslíš si, že proto, že jsi mě ošukal, navíc pod vlivem, nemůžu já jít za někým jiným?!" viděl, jak se Levi nepatrně přikrčil. Poznal, že mu ta slova vadila. Znamenalo to tedy, že měl pravdu?

„Nemám to říkat? Nemám to opakovat?! Jenže já chci, můžu a budu! Kruci, nejsem jako ty! Mlčet a mlčet, dělat, že se nic nestalo! Řeknu to znova, třeba to pak pochopíš! Prostě jsme spolu šukali, já a ty, měl jsem tvůj penis hluboko v prdeli! Šukali, šukali a šukali!" křičel. Viděl, že ho Levi chtěl zastavit, teď už to však nešlo.

„Vzal sis mě! Vadí ti to poslouchat? Doprdele, já ti odevzdal svoje tělo, ošukals mě a to jediný, co jsi mi po tom všem řekl, bylo, žes mi vyčistil posraný boty! Dokážeš si vůbec představit, jak mi bylo? Jak mi je teď? Dokážeš si představit, jaký to je probudit se v prázdný posteli, vykulhat ven a chtít něco slyšet, cokoli – klidně i tu posranou otřepanou větu „bylo to pěkný" a ty se na mě ani nepodíváš, ty jsi mi nebyl schopen říct nic krom těch blbejch bot. Víš, jak se cítím? Jako nějaká děvka, kterou jsi ošukal a byl bys rád, kdyby ráno vypadla z postele a domu a už jsi ji nikdy neviděl! Asi mě tak i vidíš, viď?" dostal ze sebe. Už nekřičel. Hlas se mu začínal lámat, dostával se na okraj, za kterým byla touha schoulit se do Leviho náruče a rozbrečet se. Další svá slova už říkal tiše, takřka bojácně. Ublíženě.

„Víš, mně nevadí, že moc nemluvíš. Že jsi často zalezlý ve vlastních myšlenkách, že jsi občas krapet morous. Mně nevadí, že máš občas poznámky, za který bych tě chtěl zabít, nevadí mi, že jsi takový uzavřený, že nerad důvěřuješ lidem. Mně nevadí tvoje povaha, Levi. Ale víš, co mi vadí? Že jsi jako dokonalá socha z ledu. Že v sobě nemáš žádný city..."

Levi stál jako opařený a nechal na sebe valit tunu výčitek. Byl si vědom, že v mnohých z nich měl Eren pravdu. Měl pravdu v tom, že s ním nebyl schopen ráno mluvit.
Nebyl, protože se bál. Přesto věděl, že má pravdu. Měl se alespoň chovat nenuceně, usmát se na něj, popřát mu dobré ráno, letmo jej obejmout jako poděkování za úžasnou noc. Jenže to nedokázal...