Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 5.

Stejně byl ale tu chvíli, kdy vedl koně zpět na cestu, rozpolcený v myšlenkách. A když jej uviděl, jak bezmocně a zoufale sedí, stále v bahně, nedokázal splnit to, co si před chvílí slíbil.

Bez dalších zbytečných slov natáhl ke zničenému mladíkovi ruku, aby mu pomohl vstát. Ignoroval jeho klení, v podstatě chápal jeho rozpoložení, ani jemu se slota, která venku řádila, nelíbila. Byl ale na takové počasí zvyklý, narozdíl od mladíka rozmazleného městem. Nemohl jej tam nechat, ačkoliv by si to možná zasloužil, černovlasému by to ale svědomí nedovolilo.

„Myslím, že oveny se beze mňa chvíľu obejdú. Ale ty vypadáš, že by ti bodl hrnek kafe a suché oblečení, poď se mňú," zavelel a chytil promáčeného hnědovláska za ruku. Měl chuť se začít smát, teď už nevypadal jako vážený podnikatel, ale spíš jako strašák do zelí nebo vodník. Sako nasáklé vodou na něm viselo, kalhoty se lepily na nohy a v botách mu čvachtalo. Načesané vlasy, které měl odpoledne perfektně upravené teď byly splihlé a čůrky deště mu z nich stékaly do tváře.

Úsměv mu ale zamrzl na tváři, když hnědovlásek málem skončil v jeho náručí po tom, kdy použil možná větší sílu, než byla potřeba, aby jej zdvihl.
A nyní se mu, i přes chabé světlo, ukázaly zblízka zoufalé, ale krásné, oceánové oči nešťastného společníka. Vypadal tak ztraceně, že se Levi nad ním musel slitovat. Ostatně, teď už by ho nenechal stát na dešti i kdyby se vzpíral. Večery a noci i v létě zde dokázaly být dost chladné, zvlášť když bylo takto deštivo a on byl určitě hladový, unavený a promrzlý pod mokrým oblečením. I Levimu už začínala být zima, a to měl na sobě bundu, kterou si brával na večerní vyjížďky na koni. Byla nepromokavá a neprofoukla. Teď ji ale spíš potřeboval tenhle trosečník třesoucí se zimou.

„Sesleč si ten kabát," houkl na něj. Zelené oči jen zamrkaly překvapením a než se hnědovlásek nadál, Levi z něj stáhl promočené sako, zmuchlal ho a strčil do brašny, ve které dovezl vejce Liduně. V rychlosti ze sebe svlékl bundu a přehodil ji přes překvapeného mladíka.

„A včil rychle poď, Rozina nás oba neuveze a dom to máme eště kus cesty,"
vzal uzdu a rozešel se dlouhým krokem po rozbahněné cestě, aby byl co nejdříve doma. Po chvíli se ohlédl a viděl zničeného bruneta stojícího stále na jednom místě.

„Tož poď..." vrátil se, chytil ho za ruku a přinutil jej se rozejít. Brunetova dlaň byla studená, ale jemná a Levimu prolítlo myslí, že tohle princátko nikdy rukama nepracovalo. Za své drsné a mozolnaté ruce se však nestyděl. Co ho však nejvíc na svém počínání překvapilo, bylo, že i když se jeho společník dobrovolně přidal po jeho bok, Levi se té princeznovsky hebké ruky nechtěl a nemínil vzdát. Další překvapení pro něj bylo, že ani druhý z dvojice se nijak nevzpíral tomu, mít svou dlaň stisknutou tou jeho.

Cesta uběhla v tichosti, ani jeden nic neříkal, jen trpně snášeli provazce deště, které na ně dotíraly a nechtěly ustat.
Po půlhodině se před nimi konečně objevila chalupa. Levi na nic nečekal a popostrčil na prahu přešlapujícího hnědovláska dovnitř. Stále beze slov se oba svlékli z nejnutnějšího.

„Lapni si," ukázal na dřevěnou vyřezávanou židli v kuchyni, bez dalšího vysvětlování dal vařit vodu na čaj a odešel vedle do pokoje. Po chvíli donesl ručník, suchou košili a tepláky. Položil to před něj a sám stále ještě v mokrém řekl:
„Musím se jit postarať o koňa, tu v almaře sú čaje, udělaj jeden aj mi, hned sa vrátim."

A ještě když pak seděl u stolu, oblečený do suchého a pozoroval odcházejícího černovlasého muže, nevěděl Eren co říct, jak se zachovat nebo jen jak se pohnout. Pravděpodobně v ten moment vypadal jako naprostý idiot, z vlasů mu stále tekla voda a nedokázal se přimět zavřít šokem otevřená ústa.

Ještě nedávno si myslel, že zná lidi. A myslel si to celkem oprávněně, všichni, které znal se chovali podle určitých vzorců a když ne, společnost je odstranila. A tak se tak chovat začali.

Chtěli peníze. Spoustu peněz, moc, slávu a zase peníze. Spousta z nich by mu pomohla kdykoli a kdekoli pod vidinou peněz, která se s jménem Jaeger zkrátka pojila. Jenže tenhle muž takový nebyl. Žil daleko od lidí, daleko od velkých kšeftů, daleko od měst, kde se zkrátka hrálo ve velkém a lítaly tam velký prachy. Ne, on byl tady, pryč od všeho a když mu možnost přijela přímo pod nos, vysmál se jí do očí. Doslova.

Jenže teď mu pomohl. Nechápal to. Proč ho jako bohatého ředitele nechal bloudit, ale když viděl, že byl v koncích, nekopl si? To by lidé udělali. Už by v něm neviděli oslíka, který se může otřást pro jejich potěšení, byl by jeden z nich, zničený, na dně. Hůř než oni. Ale tenhle muž mu pomohl právě v ten moment, kdy to skutečně potřeboval. A ať se brunet snažil, jak chtěl, vůbec tomu nerozuměl.

Když ještě seděl na té rozbahněné cestě a černovlasý stál před ním, čekal toho spoustu. Čekal výsměch, čekal, že bude muž nadšený, že ho viděl takhle zničeného. Ta představa ho přeci bavila, ne?

Jenže on k němu místo toho natáhl ruku a v gestu, jaké Eren viděl jen ve filmech a příbězích, mu pomohl zpět na nohy. Koukal se mu do očí a v těch jeho viděl brunet tolik starosti a strachu o něj, bylo to tak zvláštní a překvapivé. Za život na něj takhle koukala matka, když byl ještě hodně malý a pár lidí, které skutečně mohl považovat za přátele. Těch, které měl, když byl ještě dítě. Dostat se do fáze, ve které by pro sebe udělali cokoli, ale stálo hodiny, dny, týdny, ba i měsíce. Roky. Byla to dlouhá cesta. A tenhle muž, který se ještě pár hodin zpět jevil, že jím pohrdá a nejraději by ho zahrabal do sraček (doslova) tu teď stál, bál se o něj a dokonce mu půjčil svou bundu, když viděl, jak se Eren třese zimou.

Když kolem jeho ramen překazoval svůj zdroj tepla, měl na malou chvíli brunet dojem, že vidí anděla. Musel se zbláznit, nebyla jiná možnost! Tohle nebyl anděl, byl to ďábel, však to sám věděl! Ale přesto, pramínky černých vlasů mu spadaly do stříbrných očí, které zářily starostí a odrážel se v nich měsíc, jenž na něj skrz mraky prosvítal. V té noční tmě, s krásnými slovy na růžových rtech, měsíčním světlem hrajícím si na nadpozemsky bledé pokožce kontrastující s vlasy a těma nádhernýma očima musel i Eren uznat, že byl krásný. Nejen to, byl nádherný, vypadal doopravdy jako anděl, kdyby mu na zádech narostla křídla a nad hlavou se zjevila svatozář, nebylo by divu. Byl nádherný.

Zamrkal ve snaze odehnat tuto představu pryč, a to se mu, bohudík, i povedlo, stále ale stál jako solný sloup, neschopen se vzpamatovat. Co jen to právě viděl? Nad čím to přemýšlel?! Copak mu opravdu začínal tenhle kus země lézt na mozek? Nemohl mu připadat krásný a nemohl ho považovat za anděla, byl to nevychovaný bača! A přesto to viděl, přesto nad tím přemýšlel a moc dobře si to uvědomoval.

Když se Eren stále v šoku neměl k pohybu, chytila ho nadpozemská bytost za ruku a on měl pocit, že ať už to bylo cokoli, anděl, ďábel anebo jen nevychovaný bača, ovládal nějaké nadpřirozené schopnosti. Držel ho a vedl tmou, ten moment byl zvláštně kouzelný, možná právě tím, jak obyčejný se mohl zdát. Měl v sobě něco důvěrného, a přitom šlo pouze o pomoc, míchalo se to a vyvádělo překvapeného Erena z míry víc a víc a jediné, co věděl, bylo, že se té dlaně nechtěl vzdát.

A teď byl tady, v jeho chaloupce, seděl na jedné z jeho židlí a před sebou měl suché oblečení a horkou vodu na čaj. Šedooký ho tam nechal a sám se šel postarat o koně, jak řekl. Kde bral jistotu, že mu Eren nic neukradne? Tahle myšlenka byla na jednu stranu absurdní a na jinou na místě. Pamatoval si, co před ním zahrál u auta. Kde měl bača jistotu, že všechny jeho věci zůstanou na svých místech?

Ale ať už ji měl odkudkoli, byla oprávněná. Jediné, co Eren vzal, bylo trochu černého a trochu zeleného čaje z almary. Jiné druhy tam nenašel, jen tyto dva, tak předpokládal, že si bača zkrátka jeden vybere a on si vezme druhý. Měl je rád oba. Na sebe si navlékl oblečení, které mu černovlasý přinesl a znovu se usadil, zatímco se rozhlížel kolem sebe. Celý domek ho udivil. Čekal, že někdo, kdo žije v lesích se spoustou zvířat bude mít doma nepořádek, krmivo pro zvířata na jedné hromadě s oblečením, no zkrátka svinčík, jaký by měl on, být na bačově místě. Nikdo mu sem moc nechodil, byl tu sám. Do Erenova bytu někdo lezl v jednom kuse, a tak si většinou nepořádek nemohl dovolit, proč to ale udržoval tenhle muž? Vždyť to bylo zcela zbytečné...