Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 1.

Kdyby svítilo slunce, po obloze neplul ani mráček, třeba by i zpívali ptáci, ačkoli ti ho většinou rušili, a do toho v rádiu hrála nějaká pěkná muzika, byl by vážně pěkný den. Problém byl v tom, že se nedělo ani jedno – pršelo, viděl sotva dva metry před sebe a připadalo si, že v místech, kudy projížděl, nežije ani pár mravenců, natož člověk. Rádio a vypalovačky v něm, které mu tak akorát rvaly uši, byly kapitola sama pro sebe. Už v ten moment věděl, že tahle cesta bude stát za to, nebyl zatím ani v polovině...

Povzdechl si a rukou naštvaně praštil do volantu, samozřejmě jen zmírněně, o jakékoli poničení svého drahého auta doopravdy nestál. Následně ale zatočil na jedno z parkovacích míst na kraji ulice a pravou rukou si frustrovaně prohrábl své kaštanové vlasy. Dál jet nešlo, to věděl. Usiloval by tak akorát o zajetí do příkopu nebo srážku s jiným vozem, přičemž ani jedno neznělo dvakrát lákavě.

Tenhle den byl všehovšudy na dvě věci. Brzy ráno vstával, měl jednání s ředitelem jedné vážené firmy, se kterým se muselo jednat v rukavičkách, přestože k němu Eren cítil přinejmenším odpor. Vezla ho tam sestřenice, necítil se dost vyspaný na řízení a nechtěl nabourat. Ke konci jednání mu ale poslala textovku, ve které mu sdělovala, že má důležitou schůzku, a tak odjíždí. Po letech byl tedy nucen znovu vlézt do hromadné dopravy a po dlouhých třiceti minutách kodrcání se vozem plným lidí, kteří se, dle Erenova úsudku, myjí jednou za uherský rok, doufal, že to na dalších několik let bylo i naposledy.

Když konečně dorazil domů, zjistil, že muž, se kterým se měl ten den dále sejít, už se s ním rozhodně nesejde. Sekretářka mu v kalendáři špatně zapsala termín a jak teď zjistil, daný muž už nebyl v republice.

Sakra, sakra, sakra!
Ten den se tedy pěkně vybarvoval, nesnášel brzké vstávání a bolest hlavy, která ho ránem provázela kvůli včerejšímu večírku tomu také moc nepomáhala. Od rána měl špatnou náladu a všechny věci, které se zatím děly, ho štvaly čím dál víc.

Vytáhl telefon a okamžitě vytočil číslo dané sekretářky, po půl minutě vyzvánění ale pochopil, že ta mu to doopravdy nezvedne. Jistě, měla dovolenou, ale to ji snad opravňovalo kašlat na práci? Ten kontakt, který firmě zmařila, mu mohl vynést miliony! Kruci, tohle snad nebylo možné...

Nakonec danému muži zavolal sám. Jaké to pro něj bylo překvapení, když jeho telefon nezvedla sekretářka, ale sám pan ředitel... Neměl ale čas nad tím přemýšlet. Rychle shrnul veškeré své důvody a vysvětlil, proč se na jednání nedostavil, což zakončil několika omluvami. Nerad se omlouval, ale hrdost teď musel poslat k šípku. A to ho vlastně vytáčelo také.

I přes fakt, že se mu povedlo omluvit se upřímným tónem, ředitele druhé firmy se mu obměkčit nepodařilo. Setkat se chtěl stále, Erenova firma i pro něj znamenala velké peníze, odmítal ale znovu podstupovat dlouhou cestu do Prahy.

A tak byl brunet tady, v kufru auta narychlo sbalené tašky a v navigaci velkého bílého Mercedesu měl zadanou řídící pobočku dané firmy nacházející se přímo v centru Žiliny. Na Slovensku nebyl, už ani nepamatoval jak dlouho, že by se ale těšil se rozhodně říct nedalo. Naopak, ze srdce si přál, aby už daný den skončil a on si mohl lehnout do své postele a konečně se pořádně prospat... Bohužel, takové štěstí neměl.

Konečně přestalo pršet a on tedy opět vyjel na silnici. Obloha byla stále zatažená, mlha se ale vytratila a on konečně viděl na cestu. A to mu bohatě stačilo. Měl pocit, že se konečně všechno začínalo obracet k lepšímu. Na silnici už třicet minut nepotkal jediné auto, které by ho brzdilo, a i jeho špatná nálada, kterou od rána měl, zdálo se, pomalu opadávala. Ze srdce doufal, že už se nic špatného nepřihodí a on v klidu dojede až do Žiliny. To by si ale přál moc.
Cesta skončila. Chvíli pouze zíral do navigace ve snaze pochopit, co to má jako znamenat. Tady rozhodně neměl být les!