Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 84.

„Erene..." vydechl starší Jaeger a znovu se ošil. Blesky v očích vlastního syna ho přinejmenším znervózňovaly, nikdy ho takto neviděl. Nikdy, až doteď...

„Erene, klid, posaďme se někam, sami, vysvětlím ti to," navrhl opatrně. Znal svého syna a tušil, že kdyby k němu teď nepřistupoval opatrně, mohlo by všechno dopadnout sakra špatně. Eren podobné „podrazy" nenáviděl, sám by se k nim nikdy nesnížil a Grisha to věděl.

„Ne! Chci to vysvětlit teď! Co má tohle znamenat?!" zeptal se znovu mladší, když však viděl, že se jeho otec neměl ke slovu, otočil se na svou sekretářku: „Markéto, přineste mi smlouvu s tou moravskou firmou, má francouzský název. Víte, kterou myslím!" řekl jí rychle a ona se otočila a odběhla do jeho pracovny. Sama se s tím dokumentem občas setkala, věděla, kde ho hledat. A Grisha zbledl ještě o stupeň víc. Místnost už byla poloprázdná, nezdálo se ale, že by se ti, kdo zůstali, měli k odchodu. Naopak, většina oba muže skenovala pohledem a napjatě vyčkávala, co z nich vypadne dál.

„Erene, ten týden, co jsi byl pryč... Co jsi zůstal na Moravě... našel jsem tu smlouvu na tvém stole, tu, kterou jsi chtěl odmítnout. Pochop, nabídli nám lepší podmínky, za méně peněz, pro nás to bylo daleko lepší!" řekl mu tlumeně, přesto však tušil, že muži v místnosti jeho slova postřehli více než dobře. A brunet na tom nebyl jinak. Vykulil oči, pak se ale vzpamatoval, napřímil se a paže si založil na hrudi – zaujal úplně stejný postoj, jako tehdy v rýzni.

„To ty jsi mluvil s tím chlapem, co za naše dodavatele rajčat vyjednával. To ty jsi ho odmítl, i když už s tím počítal, i když už bylo všechno domluvené!" vyhrkl. Konečně chápal, ačkoli začínal mít pocit, že by možná raději nevěděl. A v ten moment se otevřely dveře a dovnitř vešla brunetka s vlasy snad tradičně zapletenými do copu – Erenova sekretářka. Ve tváři měla snad až bolestný výraz, lehce se krčila, jako by se snad bála, že ji Eren něčím praští. A pak se natáhla a položila před něj cosi, co zřejmě našla ve skartovačce. V rohu jednoho z cárů papíru poznal svůj podpis, v jiném část loga Leviho farmy.

Hodnou chvíli na hromádku pouze zíral, neschopen slova. V ten moment by v jednacím sále člověk slyšel i trávu růst, takové ticho tam bylo, a všichni napjatě vyčkávali. V zelených očích ředitele firmy se toho totiž míhalo spoustu, nikdo ale nedokázal odhadnout, jaká jeho reakce bude. A snad ani on sám. Pomalu se opět napřímil a očima přejel po celém osazenstvu sálu, až se vrátil zpět na svého otce. Všechno už mu dávalo smysl, další vysvětlení nepotřeboval. Seskartovaný dokument mluvil sám za sebe.

„Kdyby ses uráčil přijít na schůzi, kde jsme o tomhle všem mluvili, věděl bys, jaké padlo rozhodnutí. Kdyby ses alespoň lépe začetl do všech podmínek, věděl bys, že ty, které Ackerman nabízel, byly pro nás lepší, i když za víc peněz. A nakonec, kdyby ses alespoň zeptal, věděl bys, co jsem dělal a chtěl já sám – já s Křístkem, to je ten, kdo za ně vyjednává, mluvil. Pár týdnů po tom jednání. Slíbil jsem mu to. Tu smlouvu jsem jim podepsal. Měli jsme jim ji poslat. Teď už to nejde," odtušil a pohledem přejel po cárech, které už šly skutečně nanejvýš vyhodit. K údivu všech mluvil klidně, skoro jako by o nic nešlo. I ti, kdo ho znali jen málo, věděli o jeho přirozené živosti, do všeho byl zapálený a jít za ním do kanceláře pro pokárání bývalo všeobecnou noční můrou. Ale teď?

„Zasáhl jsi mi do mých kontraktů. Připravil naši firmu o nejspolehlivější dodavatele. Zničil jsi mou smlouvu," zhodnotil brunet, stále ještě tiše. Muži a ženy kolem zatím tajili dech a natahovali krky, aby vše slyšeli, špendlík by se nikdo neodvážil upustit. A nejvyšší ředitel vstal, chytil novou smlouvu do zdravé pravé ruky a zvedl ji nad hlavu.