Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 92.

„Mami, když už jsme u toho, mohla bys jí poradit, ať mě nebudí moc brzo, ideálně až před obědem," navrhl a ona po něm šlehla pohledem.

„Tak na to zapomeň! Měla by tě budit co nejdřív to půjde a klidně tě skopnout z postele, vůbec se s tebou nepárat! Erene, já tě asi zaškrtím, takhle si ze mě střílet," posteskla si na oko, pak se ale neubránila úsměvu. Pohled, který si muži vzájemně věnovali jí potvrdil její domněnku a ona za ně byla tak ráda...

„Jsi krutá..." povzdychl si brunet afektovaně, pak se ale usmál a přešel k černovláskovi. Měl sice jen jednu ruku k dispozici, kravatu už si ale upravoval tolikrát, že neměl problém upravit si jej, včetně límečku jeho košile. Cucflek nezakrýval, chtěl, aby byl vidět. Byl na své dílo pyšný. Naklonil se k němu, aby ho slyšel jen Levi.

„Moji rodiče vědí, že jsem bisexuál. Oba dva. Táta to bere, mamka se dokonce zdála nadšená, když to slyšela. Dokonce mi pak chvíli hledala potenciální partnery..." šeptal mu do ucha, aby ho nikdo jiný neslyšel.

„Neboj se... Jsi celý ztuhlý. Nikdo tě tu neodsoudí..." řekl tiše a usmál se na něj. Trochu přiblble, zamilovaně, a trochu povzbudivě.

Levi se na něj nejistě pousmál, ale věřil mu. Nepochyboval, že to Carla přijme, vždycky byla tolerantní, už když za nimi jezdila a on byl ještě malý prcek, rozmazlovala ho a tajně mu dovolovala věci, které by jeho rodiče nikdy nepřekousli. Netušil ale, jak se na jejich vztah bude dívat Erenův otec. Připadal mu chladný a dost neústupný, na druhou stranu mu to však mohlo být jedno. Jeho hnědovlásek měl svou hlavu a Levi nepochyboval, že i kdyby byl Grisha proti, Eren se za svou lásku postaví.

„Tak co, kluci? Jestli jste už tady skončili, půjdeme na ten oběd?" uslyšel zvonivý, veselý hlas Carly. V mnohém mu připomínala Lidunu. Měl rád tyto energické lidi, kteří byli svým způsobem pravým opakem jeho.
Levi jen nejistě přikývl a začal sbírat do složek všechny smlouvy a dodatky, které stále ležely na stole, a přitom koutkem oka pozoroval staršího Jaegera. Ten měl na tváři neurčitý výraz, ze kterého nešlo nic vyčíst.
Po chvíli už to nevydržel a promluvil na něj.
„Je mi líto, že jste měl kvůli této smlouvě problémy, to jsem nikdy nechtěl. Věřte tomu, že i pro nás dva s Erenem znamenala spoustu nedorozumění. Já pevně doufám, že mě budete jako pracovního partnera respektovat, ale hlavně věřím, že mě přijmete i jako partnera vašeho syna. Možná jste si vedle něj představoval nějakou dívku a já vás chápu, ale já jsem tohle neplánoval. Prostě to přišlo..."

Starší Jaeger si ho změřil pohledem, jako by hodnotil, kdo se to před ním nacházel. Za pár minut se z podnikatele, který jej včera prostřednictvím Erena šíleně naštval, vyklubal Carlin Levinek, a chvíli na to dokonce přítel jeho syna.

Nakonec si ale povzdychl a pomalu, odměřeně přikývl. Nedalo se říct, že by nenáviděl gaye a lesby, tak to nebylo. Ale přece jen, nebyli to úplně běžní lidé. Byli... jiní. Nebylo to tak, že by je neměl rád, měl pár přátel patřících pod duhovou vlajku a koneckonců se v tomto táboře nacházel i jeho vlastní syn, tyhle lidi respektoval. Erena, své známé... Chápal je. Jen potřeboval čas tuhle informaci zpracovat a potřeboval vědět, že mu člověk s touto odlišností stojí za toleranci, stojí za pochopení a stojí za přijetí mezi „normální".

Nebyl homofob. Nebylo to jakousi vsugerovanou nenávistí, snažil se vyjít vstříc. Opravdu se snažil, a proto ho nešlo odsoudit. Jen potřeboval čas. To bylo celé. Aby ho mohl přijmout stejně jako Erena.

A ten se teď usmál – věděl, jak na tom jeho otec byl a stejně tak věděl, co ten takřka skenující pohled a přikývnutí znamenalo. Věděl, že se Grisha bude snažit. A byl za to rád.

„Kdysi jsem to řekl Erenovi, a můžu to říct i vám, pane Ackermane – to, co je a bude můj syn, to já beru. Stejně tak, s kým se to rozhodne být. Už není ve věku, kdy by mu šlo říct, že vycházet ze zaběhnutých standardů, krátit si čas na studium milionem kroužků nebo odstěhovat se mezi prasata není dobrý nápad. Jde o jeho rozhodnutí a já ho chápu, jediné, co chci je, aby si za deset, dvacet, padesát let nemusel kamsi sednout a povzdechnout si, že si vybral blbě. Ale jestli vy jste ten, kdo zařídí, aby se to nestalo, beru to. Vás."

A mladší brunet se usmál.

„Tak tedy jdeme na to jídlo?" navrhla energicky černovlasá žena.

„Jistě jistě... kam že jsi to říkala? Na Prahu 5? Tedy, ty podniky jsou skvělé, ale vždycky mi přišly trošku stísněné... Co takhle Marina?" navrhl zamyšleně. Zelené oči staršího Jaegera zkoumavě přejely nejprve přes vlastního syna, a vzápětí se přesunuly na černovláska.

„Jsi si jistý, Erene? Nepozvrací se ti?" zeptal se bez obalu.

„Doufám, že ne. Vždyť ani tobě tam nebylo blbě, a to je co říct," rýpnul si a zazubil se na černovláska, který neměl sebemenší ponětí, o čem mluvil. A tak ho raději chytil za ruku, propletl si s ním prsty a vyvedl ho ven...

Marina byla krásná restaurace. Bílé kožené sedačky, bílé ubrusy a číšníci v oblecích jí byli vlastní, a přesto podnik působil příjemně, ideální pro rodinné oslavy a nejrůznější sešlosti, ale i obyčejný oběd, na jaký šli oni. Šlo o luxusní restauraci. O tom nebylo pochyb – nejen kvůli cenám, ale hlavně kvůli kvalitě jídla a vší té eleganci a noblese, chování zaměstnanců a názvům jídel, které běžný člověk slyšel poprvé až tam. Ale to nebylo to nejzajímavější, alespoň pro Erena ne. Ona restaurace totiž nebyla v žádném domě ani v domku na náměstí.

Restaurace Marina byla loď. Těžká, běžný člověk by skoro nepoznal, že se nachází na vodě, a přesto tam byla, přímo na Vltavě s výhledem na Karlův i Mánesův most, Rudolfinum a Pražský hrad. Měl to tam rád.