Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 27.

Levi pozvedl obočí, nechápaje jeho otázku.

„Proč by mi neměl zvonit telefon? Ty si myslíš, že máš v téhle blbé zemi telefon jenom ty? Zvonil mi, protože je všední den a já od šesti pracuju! Myslel sem, že už sisi všiml, že tady nejsme v Praze, a v devět, když vy se docouráte do kanceláří, tady už se málem chystáme na oběd. Tak se nerozčiluj a běž se dospat!  Jsi neuvěřitelně protivný, když se ráno vzbudíš s kohoutama," pokrčil rameny a chtěl se protáhnout okolo něj, aby si mohl zajít pro notebook, který měl v ložnici.

„Kdybych vstával až s kohouty tak ani neceknu," zabrblal si pro sebe Eren tak, že to Levi nemohl slyšet. Když se kolem něj však černovlásek snažil projít, zastavil ho chycením za paži a obratně, alespoň na poměry své rozespalosti, mu sebral telefon, který stále držel v ruce. Stačilo se podívat do horního rohu svítícího displeje a měl jasno, leč se vlastně ujistit nepotřeboval.

„Jo, protože u nás v Praze máme všichni všechno, aniž bychom pro to něco udělali, zatímco tady jste jedinej kout země, kde někdo pracuje!" zamračil se Eren podrážděně. Tohle ho vytáčelo – taky měl zodpovědnost, chodil do práce, vydělával peníze. Nežil v žádné pohádce, jeho svět nebyl růžový.

„Jasně, tady se dají pást ovečky brzy ráno, zaleje se travička, hodně námahy, zatímco ta hovada v Praze se jen válejí, všechno oddře zbytek republiky. Prachy asi dostáváme zázračně!" pokračoval jízlivěji, než měl původně v plánu.

„Ne, já rozhodně nemyslel, proč máš telefon, to, jak se tady dá vydělat na funkční mobil teď pominu, ale řekni, jak to, že jsi s tím nemusel vylézt na ten posranej kopec, hmm?!"

„Aha! Tak o to tu de. Víš proč? Protože si sebestředný spratek, kerý potřeboval lekci. Včera sem si myslél, že sem sa zmýlil, že sem ťa špatně odhad, že si měl enem špatnú náladu, ale ne, ty holt taký si. Nenapadlo ťa, že bych ťa asi po tem, co všecko sme si řekli, domů nepozvál? Chceš po mně omluvu za to, že sem ti neřek, že mám okolo chalupy signál?" vytrhl mu telefon z rukou a vymanil se z jeho sevření, aby mohl pokračovat do útrob ložnice, kam měl původně namířeno.

Takhle to Eren ale rozhodně nechat nemínil.
„A mohl jsem snad za to já?!" zakřičel, rukama u toho máchal v prostoru, snad aby svá slova podtrhl.

„Já tam skončit nechtěl! Já nechtěl, aby mi do cesty přišla ta blbá ovce! Vynořil ses z čista jasna a začal kecat něco o tom, že se tejden neposadím na prdel, zbytek jsem nerozuměl. A pak mi tady začneš vykládat, že jsi mi chtěl pomoct, že bys to udělal rád a bůh ví co! Doprdele, co po mně chceš?! Poslouchej mě, nemáš mě poslouchat, vylez na kopec, vůbec jsi tam být nemusel, chtěl jsem ti pomoct, nesnesu tě tu! Mě tohle nebaví! Když už mě tak nenávidíš, tak mi kurva alespoň přestaň lhát!" po těchto slovech vydechl všechen vzduch z plic a frustrovaně si levou rukou zajel do vlasů.

„Jo, máš recht, nikdy sem ti neměl pomáhať, aspoň by všecko bylo parádně nalajnované. Já bysem mněl klid a ty by si nebyl zmatený. Tehdá, u tej cesty – kopl si do mojí ovce, co myslíš, mněl sem ťa za to pochváliť? Pozvať ťa domů na čaj? Mám svoje zvířata rád. Ale mám tež empatiu k lidem, kerú ty nejspíš poněkud postrádáš. Vážně sem ťa mněl nechať na tej cestě moknúť a jíť eště kilometry daleko, než by si narazil na chalupu? Mněl? Ty by si to udělal, že? Já ale taký nejsu, tak mi nevyčítaj, že sem ti pomoh. To tvoje chování je nepředvídatelné, nigdy netuším s jakú náladú sa probudíš," přimhouřil oči a zamračil se.

„A už nigdy mňa neviň z teho, že lžu, rozumíš? Netušíš, jak sem rád, že dnes odjížďáš, konečně budu mnět klid..." poslední slova jej i přes rozzlobení zabolela. Jak je možné, že i přes jeho jedovaté jednání k němu pořád cítil přízeň? Kolikrát ho už přesvědčil, že ani kamarádi být nemohli.

Po těch slovech se k Levimu Eren otočil zády, aby mu nebylo vidět do očí. Pálily ho, tlačily se mu do nich slzy, on je však úspěšně zamrkal.

Tahle slova ho zabolela. Doopravdy zabolela, nechápal sám sebe, a přitom mu důvod byl v ten moment naprosto ukradený. Cosi v něm se lámalo. Tuhle bolest neznal – ne v takové míře a i to, co zažil, za ta léta zapomněl.
Jak mu mohl černovlásek tak ublížit pouze pár slovy?

Ani nevíš, jak jsem rád, že odjedeš...

Přehrál si je v hlavě a zabolelo to znovu. A v ten moment mu bylo úplně jedno, že kvůli Leviho ovci lezl na kopec, kvůli čemuž se ztratil, kvůli čemuž měl rozbitý telefon a kvůli čemuž už nebyl v Praze nebo v Žilině. Bolelo to. Zasadil mu takovou ránu pod pás jen dobře seskládanou větou.

Otočil se zpět, v očích plameny, blesky. Balancoval na neuvěřitelně tenké hraně, kdy ani jedna možnost nebyla správná, kdy mu jeho tělo dávalo veškerou sílu, kterou ještě měl, a pokud by selhala, přepadl by ke snaze schoulit se kamsi do rohu a rozbrečet se. Připadal si tak slabý, nechtěl, aby mu bylo tak ublíženo pár hloupými slovy, a přesto se tak stalo. Přesto to pálilo, a tak se to jen snažil změnit, předělat bezmoc na zpětný úder, který by mohl zvrátit prohranou bitvu. Jako umírající voják, máchající nožem ze všech sil, co ještě zbyly.

Stiskl zuby k sobě, ruce sbalil v pěsti. Tak moc ho jeho rozpoložení štvalo, tak moc mu vadilo, co s ním v jeden jediný moment černovlásek udělal!

„Jo! Měl jsi mě u tý zkurvený cesty nechat třeba chcípnout," vyplivl ze sebe, zlostí maskuje bolest. Na chvíli k sobě pevně stiskl oční víčka. Už nekřičel. Jen to bolelo, až moc. Mrzelo ho to. Tuhle ránu Levimu neodpustí, to věděl. Nemůže mu odpustit, že ho dokázal tak snadno dostat na lopatky tím nejzákeřnějším možným chvatem.

Opět otevřel oči a zadíval se na shrbená záda svého společníka.

„Ty seš vážně jenom nevzdělanej kreténskej vidlák, co pase ovce..."

V té chvíli Levi pustil všechny šanony, které měl v rukou, narovnal se, dal si ruce v bok a zadíval se na hnědovlasého, ze kterého zlost takřka odkapávala. Už už se nadechoval, že ho pošle do pekel, ale pak si uvědomil, co si slíbil den předtím. Už se nikdy nenechá vyprovokovat tak, aby se mu později musel omlouvat. A věděl, že to, co měl na jazyku, by ho později mrzelo.

Nadechl se, aby získal zpět svoji vyrovnanost a s ledově klidným hlasem na něj promluvil: „Možná sem vidlák, co pase ovce, za to já sa nestydím, ale ten vidlák má doktorát, tak už, sakra, nigdy neříkaj také hovadiny, pokaď si jejich pravdivost neověříš. A eště cosi... nigdy bysem nenechal cizinca na cestě u lesa, v kterém sa túlajú vlci a včil di, předstáv si, že aj ja musím pracovať tak, jak to znáš ty, za stolem u počítača."

Otočil se, sedl si za stůl, zapnul notebook a nevzrušeně si dál připravoval dokumenty a faktury, které musel dnes vyřídit. Víc už se o Erena nestaral.