Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 46.

Chvilku ještě trvalo, než to Eren všechno probral. Jeho mozek jako by najednou odmítal fungovat, odmítal zpracovat nové informace. Proč Levi utekl? Co v těch slovech měl spatřit tak...

Kruci!

Vystřelil ze židle tak rychle, až se převrhla a jemu se zatočila hlava, to mu ale bylo jedno. Musel za Levim! Sakra, chodil s klukem, s klukem, s klukem...

Byl na stejné pohlaví, nejspíš! Jenže... proč brečel? Proč byl smutný? Proč v jeho očích na moment zahlédl šok, bolest, proč po těch slovech utekl?

Co nejrychleji se dostal ke koupelně, kam ho viděl zmizet. Jeho výhoda spočívala v noze, kterou po sklenkách alkoholu takřka necítil a mohl se tak pohybovat bez berly a rychle, to by však teď nejspíš dokázal i kdyby byl střízlivý. V jeho nitru se toho tolik míchalo, musel za černovláskem, musel...

Rozrazil dveře, v ten moment ale ztratil rovnováhu a vletěl dovnitř jako namydlený blesk. Hned se ale zvedl na všechny čtyři, kde konečně zaregistroval, kam dopadl – přímo před Leviho schouleného do klubíčka. Nedokázal se přimět k pohybu, nedokázal ze sebe dostat jediné slovo. Jen klečel, obličej kousek od toho černovláskova a koukal mu do očí, nádherných, ale nyní plovoucích v slzách. Pomalu se natáhl a pár mu jich setřel, i když pod jeho dotykem Levi mírně ucukl.

„Tobě se líbí kluci?" zeptal se tiše, nechápavě. Mozek mu v ten moment odmítal podsunout odbornější výrazy nebo alespoň méně „dětský" tón hlasu, on to však nevnímal. Po krátkém kývnutí a dalších slaných kapkách měl ovšem Eren pocit, že se nejspíš rozpláče taky, tak moc ho bolelo takhle černovláska vidět. Proč plakal, proč vypadal tak nešťastně?

„Proč je to špatný?" zeptal se skoro plačtivě, spodní ret se mu mírně roztřásl.

„Proč jsi špatnej?" dodal, vůbec tomu nerozuměl. Levi mu koukal do očí, jako by v nich chtěl nalézt cosi, co tam ani nebylo. Proč se bál, proč ho to bolelo? Vždyť Erena jeho orientace nebolela...

„Proč jsem špatnej já?"

Levi přes zaslzené oči skoro neviděl, zamrkal a udiveně se na Erena podíval. V jeho očích nebylo opovržení ani zlost, z jeho úst neslyšel výčitky. Vždyť po tom všem, jak se k němu choval... Tisknul se k němu, nechal ho u sebe v posteli, obnažoval se před ním, tohle všechno...
Vždyť za tohle všechno ho musel Eren považovat za úchyla. Když by toto dělali dva kluci s heterosexuální orientací, tak to bylo normální, ale pokud byl jeden z nich zaměřený na kluky, už to přece tak běžné nebylo. Musel si myslet, že ho zneužil. Tak proč se na něj tak díval, tak hezky... s pochopením.

„Proč bys měl být ty ten špatný? Vždyť mi právě teď dokazuješ, jak dokážeš být tolerantní, jak... to je jedno. Prostě jsem zvyklý, že mě většina lidí odsoudí..."

„Protože tebe to mrzí," odvětil brunet tiše. „Protože pláčeš. Nechci tě vidět brečet. Stydíš se za to? Já se nestydím. Proč ty ano?" zeptal se a klekl si na paty, stále byl ale velmi blízko, jen malý kousíček od černovláska. Alkohol v žilách odstranil schopnost přemýšlet a zadržovat slova nevhodná k vyslovení. On se za svou orientaci nestyděl, nikdy. Proč pro ni Levi smutnil?

Levi pořád nechápal, alkohol i smutek mu zatemňoval mozek. Zadíval se na něj znovu, nyní už suchýma očima a pousmál se.

„Já se nestydím za to, kdo jsem, jen už jsem se tolikrát potkal s pohrdáním, že mám obavy. Nebylo to tady, ale v Paříži, prostě se bojím lidí z velkých měst, jsou nevyzpytatelní, bojím se jejich zloby, kterou mi ukázali, jakmile zjistili, že holky nejsou pro mě," vysvětloval, „nechápu však, za co by ses měl stydět ty? Dokonalý, úspěšný, vlivný, charismatický, heterosexuální muž..."

Tohle Erena bolelo poslouchat. Copak Levi takový nebyl? Dokonalý... přesně tak ho viděl, kdykoli se na něj podíval! Proč to teď podával, jako by každý z nich bojoval za odlišný svět, když si ve skutečnosti byli tolik podobní?

A tak ta slova zastavil, přitiskl se svými rty na ty Leviho a cosi mu do nich zabručel. Po tváři mu stekla jedna jediná osamělá slza, sám moc netušil z čeho, a dostala se mezi jejich rty. Sůl a hořkost alkoholu, to bylo to, co z toho polibku šlo cítit, Eren měl však dojem, že byly Leviho rty zároveň tak nějak sladké, teplé, příjemné...

Pak to však skončilo, on se od překvapeného černovláska odtáhl a naklonil hlavu na stranu.
„Za tohle..."

Levi jen rozšířil oči, pootevřel ústa jako by chtěl něco říct, ale nevyšla z něj ani hláska. Došel mu dech, zastavilo se srdce a stále nechápavě hleděl do očí, ve kterých byla vepsána otázka.

Jak na ni měl odpovědět? Byl zmatený...
Stále nerozuměl tomu, co se stalo. Copak byl Eren opravdu...?

Náhle však bylo všechno čisté jako křišťál, v tu chvíli se mu rozsvítilo. Erenovi se nelíbily pouze dívky, měl rád i muže a podle toho, jak se na něj teď díval – s kapkou smutku, který byl odrazem toho jeho, s láskou, pochopením, touhou, s žádostí o odplatu toho, co provedl před malou chvílí...

Opravdu to chtěl? Ano, viděl mu to ve tváři, jeho pootevřené rty lákaly, žádaly...

Omotal své paže okolo jeho krku a přitáhl si jej k sobě co nejblíž, na malou chvíli se ale ještě zblízka zadíval do jeho očí, jestli tam nenajde nevoli. Viděl v nich však jen příslib a pozvání. Dál se už nerozpakoval a přitiskl své rty na dráždivou červeň, kterou Erenova ústa vynikala. Olízl je jazykem a ty se více pootevřely, načež černovlasý už s jistotou ochutnával sladká ústa své lásky.

Málem nahlas vydechl, když celým jeho nitrem projela touha – palčivá, žhavá – rozpalovala celé tělo, které se začalo třást. Jen vnitřně, jako by se všechny buňky probudily a začaly tančit, stejně, jako jazyky v jejich ústech. Docházel mu dech, zapomněl, jak se dýchá, srdce zběsile bušilo v hrudi, měl dojem, že ztratí vědomí jen toužebným očekáváním.
Musel jej pustit. Musel se nadechnout...