Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 72.

Pro Leviho nastaly smutné dny. Od rána do večera se věnoval práci a tvrdě dřel nejen proto, aby dal do pořádku to, co se ještě zachránit dalo, ale také z toho důvodu, aby večer padl do postele už se selhávajícím mozkem a totálně unaveným tělem. Večery v tichu a samotě chaloupky byly pro něj neúnosné. Slzy si dávno zakázal, ale nic tím nevyřešil. Jen stále víc a víc v sobě hromadil smutek, který nedokázal nijak vypudit.

Přesto všechno, že byl psychicky na dně, v sobě našel tolik síly, že dokázal zařídit nové kontrakty s malými firmami. Našel společnost, která byla ochotná odkoupit vlnu za dobrou cenu a rozhodl se vykácet kus lesa, který ještě nebyl napadený, protože věděl, že dřív nebo později by se kůrovec stejně pustil i do těchto stromů.

Celé jedno odpoledne pomáhal lidem, kteří vysazovali les nový – těmi druhy dřevin, které kůrovci nenapadají. Při obědě, který trávil jako obvykle sám, daleko od bavících se a smějících lidí, si k němu přisedla Liduna.

„Levine, pověz mi, co sa stalo? Co ste si udělali s Erenem? Proč ste sa pohádali?" uhodila na něj.

„Nic sa nestalo! Co by mělo? Prostě odjél!" vyjel na ni vztekle.

„Nu, aha. Byl u nás stavený. Vypadal stejnak sešle jako ty. A nechal u nás pro tebe dopis. Prve sem sa temu nedivila, nepřemýšlela sem o tem, ale včil, jak ťa vidím, je mi jasné, že ste sa poštěkali. Neříkaj nic, včil poďme pracovať, ale večer sa za tebú stavím..." položila mu ruku na rameno, protože viděla, že se Levi chystá protestovat, „nic neprav, stavím sa a ty sa mi svěříš! A donesu ti ho! Dyť na tobě vidím, jak ťa cosi tíží a si z teho hyň."

„Sem furt stejný, nemusíš sa trápiť s cestú ke mni, já sa pro to zastavím sám."

Slibem nezarmoutíš – to v tomto případě bylo krédo Leviho, který neměl sílu se večer sebrat a jet si pro dopis, který ještě sice ani neviděl, ale už jej tížil. Věděl, že ho neotevře, nebude mít sílu se začíst do řádků psaných Erenovou rukou a bude to pro něj jen relikvie, jen pocit, že ji má doma, jej bude sužovat.

Další den, když se v podvečer sesunul na židli, unavený ze střihu ovcí tak, že se nebyl schopný jít ani vysprchovat, natož si připravit nějaké jídlo, uslyšel motor auta.
Poznal zvuk skřípějících brzd, který byl tak typický pro Lidčino auto.

Povzdychl si. Měl vědět, že ta záludná ženská si nedá pokoj a bude chtít vysvětlení, netušil však, co by jí měl napovídat, aby to znělo realisticky, a aby nemusel moc lhát. Věděl, že to nedokáže, že na něm lež vždycky poznala. Nějaké vysvětlení jí však podat musel. Ona nebyla z těch, kteří by nechali přítele se trápit, aniž by nevyčerpali možnosti, jak mu pomoci, a Liduna jej měla dobře přečteného. I přesto, jak býval vždycky uzavřený, teď viděla, že se trápí. Ten vzkaz také neukázal, že by se s kamarádem, který ho dokázal tak změnit, rozešli zrovna v přátelském rozpoložení.

Vstal tedy a šel ji přivítat, dokonce se donutil i pousmát. Jaké však bylo jeho překvapení, když z auta vyskákali i vysmátí kamarádi, které naposledy viděl na Radhošti, kde si s nimi na koncertě zahrál pár písniček.

„Nazdár Levine, na tych Pustevnách si nám cosik slíbil. A eště ses na zkúšce neukázal. Tak sme za tebú přijeli," smáli se a poplácali jej po zádech, „de máš húsle, deme hrát."

„Já nevím, ogaři, já na to včil nemám čas," ošíval se černovlásek.

„Ale prosím ťa, co to meleš, nemožeš furt enem dříť. Šak život není enem robota, aj baviť sa musíš, neprav mi, že ti húsle nechybíja? Vypadals tak spokojeně, kdyžs hrál," chytil jej za rameno jeden z jeho kamarádů.