Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 87.

Levi se mezitím díval na neuměle nakreslený obrázek, ze kterého ale čišelo přesně to, co tak dobře znal. Ticho lesa, které mohli jen ptáci rozeznít, modrá obloha, zvířata, to všechno, co on miloval a těžko by se toho vzdával. Pro Erena by to nakonec snad i zvládl, ale úplně dokonale šťastný by se tady v Praze necítil.

Připadal si v tu chvíli jako sobec, ale vzpomněl si na svíravé chvilky, kterých nebylo málo, když žil v Paříži. Takto stísněně se mezi betonem cítil, i když bylo mezi ním a Erwinem ještě všechno v pořádku. Oddechl si tedy, když slyšel Erenova slova. Bylo mu jasné, že bude muset často odjíždět za prací, ale až takový sobec být nemohl. Kromě toho – kde je loučení, musí následovat i vítání. Pousmál se, když si vzpomněl na jeden z českých filmů, který měl rád. V něm jeden z hlavních hrdinů tvrdil, že je vítací typ. Levi věděl, že se jím taky stane.

Ještě jednou se zadíval na úžasný Erenův sen, jejž svěřil papíru a který se tenkrát nesetkal s pochopením. Pousmál se, když se zadíval na velkého usmívajícího se slona s dlouhým chobotem.

„Kam ho dáme? Takový velký chlév já nemám. Myslíš, že by se snesl s koňmi?" zakoulel očima a zatvářil se starostlivě. V tu chvíli měl dojem, že ho Eren praští, a tak se se smíchem schoulil do klubíčka.

„No co? Tys mi splnil sen, o kterém jsem ani nedoufal, že ho mohu snít, také bych ti chtěl splnit tvá přání!" smál se a uhýbal jemným ranám, kterými ho po zádech častoval rozesmátý hnědovlásek.

„To raději ne... Víš co? Tehdy jsem si tam nenakreslil nikoho dalšího, protože Mikasa s Arminem mé nadšení pro život před sto lety moc nesdíleli... Slona už nechci. Chtěl bych tam tebe, místo něj. Jestli se taky budeš usmívat, jako tenhle slon, věř, že já budu víc než spokojenej. A taky mi budeš muset zpívat. Nemysli si, že jsem zapomněl, jak krásně to umíš a nemysli si, že tě nechám tak krásnej hlas schovávat, tímhle mě můžeš budit, ne ledovou vodou a kohoutem," nadhodil a zazubil se. Podvědomě se natočil a zadíval se na růži, kterou ještě den předtím vkládal do Leviho dlaně. Na zážitek, který mu svým hlasem dopřál, nikdy nezapomene, to věděl.

„Mimochodem... v tom kroji ti to včera nehorázně slušelo. Vypadal jsi dokonale. Tedy, to teď samozřejmě taky, ale ty barvy, ta vestička, to všechno - bylo to zvláštní, ale tak nějak k zulíbání zvláštní, tedy, jen ve tvém podání samozřejmě," rozplýval se, stále ještě culící se hnědovlásek. Bylo mu tak krásně. V přítomnosti Leviho, který se na něj usmíval, smál se, v očích mu jiskřilo a byl zkrátka šťastný.

„Pokud tě rajcujou chlapi v krojích, jsem ochoten si ho oblékat každý večer," uculil se Levi a nervózně žmoulal cíp saka, které měl stále na sobě. Chtěl být pro Erena dokonalý, byl by pro něj udělal cokoliv, jen aby rychle zapomněl na jeho mrzký přešlap, kterého se dopustil.

„A zpívat ti budu taky, klidně každé ráno, až mě za to jednou budeš nenávidět," potutelně se pousmál, když tu se mu najednou v kapse rozezněl telefon. Na displeji svítila velkým písmem zkratka EXFE.

„Tvůj otec?" zeptal se. Eren jen nejistě přikývl.
„Dám to na hlasitý odposlech."
„Dobrý den, Rivaille Ackerman..."

„Zdravím vás, pane Ackermane, u telefonu Grisha Jaeger. Chtěl bych se s vámi sejít a projednat podmínky vaší smlouvy, měl byste na mě dnes v podvečer nebo zítra dopoledne čas?"

Eren gestikuloval zbraň u hlavy a různé jiné grimasy, kdy Levi pochopil, že by měl jeho tátu trochu potrápit. S radostí se toho ujal.

„Víte, já nepocházím z Prahy, bylo by pro mě náročné tak rychle přijet, mám na Moravě spoustu povinností..."

„Tak nemohl byste za sebe poslat svého manažera, pana Křístka?"

„To bych asi nemohl, tuto smlouvu bych rád projednal s vámi sám. Vím, že kolem ní byla spousta nejasností. Pokud máte opravdu zájem o naše zboží, chci, aby byly splněny všechny podmínky, které jsem si zadal," řekl autoritativním hlasem Levi.

„S tím počítám," zavrčel.

„Dobře, a jak vám mám věřit? Já přijedu do Prahy a vy se zase budete na něco vymlouvat?"

„Ne, tentokrát to opravdu proběhne tak, jak původně syn dohodl."

„Dobrá, teď jsem se díval do diáře a zjistil jsem, že mám do Prahy stejně cestu, takže bychom se mohli sejít zítra dopoledne, řekněme v jedenáct. Budete mít čas?"

„Ano, budu vás čekat v budově firmy."

„Výborně, takže jsme domluveni, na shledanou zítra..."

Telefon pípl ukončeným hovorem, Levi si lehl, přimhouřil oči a úlevně se zasmál.
„Erene! Ty mu dáváš. Vždyť je to tvůj otec, to on tu firmu vypiplal," kroutil hlavou Levi.

„Omyl, to byl dědeček, otec jen slízl smetanu, ostatně stejně jako já..."

„Jsi neuvěřitelný! Chceš jít zítra za otcem se mnou?" zadíval se na něj, tentokrát už vážně. Nevěděl, jestli byl dobrý nápad, aby si je starý Jaeger spojil.

„Táta mě zabije, jsi si toho vědom? Bude si myslet, že jsem z něj přede všemi schválně udělal debila. Víš, jak by zuřil, kdyby zjistil, že se my dva známe?" zeptal se na oko vážně, pak se ale znovu tiše rozesmál a svalil se vedle Leviho.

„Jasně že chci! To bude sranda, uvidíš... Ještě můžeš dodat, že jsi syn matčina kamaráda, toho, za kterým jezdila přes celou republiku, on bude vědět. Chudák, dostaneme ho do blázince," přemýšlel brunet a pobaveně se culil, zatímco mu v očích svítily čertovské jiskřičky.

„A tu tvou nabídku taky někdy využiju, tu by bylo škoda nechat ležet. I když formální oblečení ti sluší taky, to zas jo," zhodnotil spokojeně černovláskovu vizáž a natáhl se, aby mohl lapit jeho rty těmi svými.

„Jo, a ještě jedna věc," odtáhl se pak. Ještě něco potřeboval říct. Přehodil zdravou ruku přes pas černovláska, za nějž si ho přitáhl blíž, a nemocnou si složil pod hlavu. Zatvářil se vážně – alespoň natolik, nakolik mu to aktuální situace dovolovala, a podíval se přímo do jeho zvědavých očí.

„Jestli se mi jakkoli pokusíš vrátit ty peníze, jsi mrtvý muž, Rivaille..."podotkl. Tušil, že pro člověka, jako byl Levi, který mu nedovolil zaplatit ani tu hloupou postel, na jejímž zničení měli přitom oba stejný podíl, to muselo být dost nepřijatelné. Jenže jestli měli být spolu, musel si jeho černovlásek zvykat. Peníze měl a chtěl si ho rozmazlovat...