Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 41.

Po jídle se Eren hnal k nádobí, ale Levi jej vyhnal a podstrčil mu notebook, aby mohl chvíli v tichu u uklízení bloumat ve svých myšlenkách.

Věděl, že se mu na svatbu nechce hlavně kvůli tomu, že zase všichni budou hučet do Erena. Už jen na těch pár minut dnes mu to přišlo otravné a vyčerpávající. Představa, že ho budou obtěžovat svými nejapnými poznámkami celé odpoledne, byla hororová. Tušil, že si Eren dokáže poradit sám, ale Levi měl stále tendence ho tohoto uchránit. Přece ho nemohl nechat na holičkách. A to znamenalo být pořád v centru dění a rozhovorů.

Ještě, než se hnědovlasý objevil, tušil, že stejně bude někým přinucen na tu svatbu jít. Šel by, ale dopadlo by to jako na jakékoliv jiné veselce nebo oslavě, která se na dědině konala. Prostě by si sedl někam do rohu, nejlépe hodně tmavého, tam by si to odtrpěl a měl by před místními splněno. Zítra to ale nepůjde...

A Eren zatím seděl u stolu, před sebou notebook s maily, na které bylo třeba odpovědět, a čemu věnoval veškerou svou pozornost? Upřímně, v ten moment snad zapomněl, že nějaký počítač před ním vůbec existuje. Levi stál pár metrů od něj, myl nádobí a nevědomky u toho kroutil tím dokonalým zadkem...

A Eren byl v pasti. Doslova. Pozoroval všechny černovláskovy pohyby, a i když se snažil nebýt moc nápadný, kdyby se Levi otočil, nemohl by si ho nevšimnout. Jen tak tak se držel, aby nezačal slintat. Navíc cítil, že na něj má jeho osobní představení dosti nežádoucí účinky.

Kruci!

Jak se měl soustředit na nějakého připitomělého Ústečáka, když se před ním kroutil Valašskej supermodel? A proč mu ty kalhoty byly, zejména přes pozadí, tak úzké?! Bože, tohle mu snad prováděl schválně! Chtěl snad, aby jim byly kalhoty úzké oběma? Zavřel oči, pevně, až ho zabolely svaly v obličeji a pomalu se nadechl a zase vydechl ve snaze zmírnit ony „nežádoucí účinky".

Naklonil se nad počítač a pokusil se znovu začíst do mailu, leč tušil, že to moc nepůjde. Že on to nádobí raději vážně neumyl sám...

Levi skončil a zmizel mu z dohledu, díky čemuž se konečně mohl začít věnovat práci. Nudné termíny a hromada čísel úspěšně ukolébaly ke spánku i věčného nadržence mezi jeho nohama. Nakonec však počítač stejně zavřel. Už včera toho udělal dost, dnes vyřídil to nejdůležitější a zbytek mohl počkat. Popadl berlu a vylezl z domu, zrovna ve chvíli, kdy kolem procházel Levi, a tak ho rovnou mohl zastavit.

„Co teď děláš?" zeptal se s neskrývaným zájmem.

„Chystám se na horní pastvinu zkontrolovat stádo. Psi mi přijdou nějací neklidní, tak pro klid duše bych se tam rád podíval. A mám tam i jinou práci. Takže si uvař kafe, natáhni se pod strom a dělej si svou práci. Nebo si zajdi do ložnice a vyber si nějakou knihu. Věřím, že se dokážeš nějak zabavit. Já bych měl být za tři, čtyři hodiny zpět," přemýšlel Levi a chystal si kosu a brousek. Chtěl vykosit od býlí a jedovatého bolševníku svah k potoku, aby měly ovce lepší přístup k vodě. Taky ho znervózňovali psi, kteří se okolo něj neustále točili, jako by mu chtěli něco sdělit. Musel se jít přesvědčit, že je všechno v pořádku, a protože to bylo poměrně daleko, nemohl s sebou Erena s opuchlou nohou tahat.

„A nemohl bych jít taky?" vyhrkl brunet a v očích mu zajiskřilo. Nechtělo se mu zůstávat tu tři až čtyři hodiny v knihách, mailech, práci a nekončící nudě. Dopoledne mu bytí v Leviho přítomnosti překazili místní, ale nyní? Chtěl být zase chvíli jen on a černovlásek kdesi v přírodě, klidně si povídat a klidně jít v tichu, bylo mu to jedno. Jen s ním chtěl být. Bylo to zvláštní, pro něj nezvyklé, ale právě v ten moment tak jasné, křišťálově čisté. Jen chtěl dýchat a existovat v jeho přítomnosti a alespoň na malý moment neřešit, proč a co ho k tomuto vlastně táhne...