Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 93.

Levi byl příjemně překvapený atmosférou, která v restauraci vládla, méně nadšený byl už cenami, se kterými ale počítal. Nebyl poprvé v luxusní restauraci, a pokud měl Erwin nějakou dobrou vlastnost, byla to ta, že nebyl lakomý vůči svému příteli.

Při jídle Eren s otcem probírali nějaké pracovní věci, ale u kávy a moučníku už se Carla nenechala odbýt.

„Tak, a teď chci slyšet, jak jste se potkali."

Eren se ošíval a mrmlal cosi o tom, že na jejich setkání nebylo nic zajímavého, a tak se Carla obrátila přímo na Leviho. Ten se pousmál. Jejich seznámení mu naopak přišlo přinejmenším originální.

„Moje ovce pokálela Erenovi nové lakýrky," začal a viděl, jak Carle cukly koutky a Grisha zalapal po dechu.

„Nebyl rád, nadával mi a úkoloval mě, tak jsem ho poslal na kopec, aby si sehnal pomoc, ode mě ji evidentně nechtěl..."

Eren protestoval, že mu rozhodně nenadával, ba naopak, on sám byl titulován dacanem, a smál se spolu s Levim. Připadalo jim to oběma tak dávno. Společně vykládali svůj příběh, smáli se, protože každý měl na různé vzpomínky jiný názor, naoko se hádali, a přitom se neustále podvědomě letmo dotýkali. Působili spolu šťastně. I Levi se kupodivu cítil uvolněně, i když zpočátku jej trochu znervózňoval chladný pohled staršího Jaegera. Ale i ten roztál, když viděl, jak je jeho jediné dítě šťastné. Nikdy by to nepřiznal, ale zbožňoval ho a chtěl pro něj to nejlepší. Proto na něj byl celé mládí mnohdy až moc přísný. Teď ale viděl, že žádná žena, přestože si Eren vybíral ženy krásné a inteligentní, s ním neprovedla to, co dokázal za pár týdnů černovlasý mladík kdesi z Moravy. A to mu také vrtalo hlavou. Nabídl Levimu tykání a hned nato se zeptal.

„Levi, a ty se přestěhuješ do Prahy za Erenem? Nebo jak to máte vymyšlené? Vztah na dálku ve vašich letech mi nepřipadá jako dobrý nápad."

„No..." začal Eren opatrně, když ten dotaz slyšel a viděl, že se černovlásek nějak neměl ke slovům. Natáhl se a chytil jej pod stolem za ruku, na důkaz, že ať už bude starší Jaeger nadšený jakkoli, v tomhle byli spolu.

„Vlastně ne. Nejde to, už jenom kvůli zvířatům. Vztah na dálku nechceme, to v žádném případě. Totiž... já se budu stěhovat," přiznal nakonec. A kdyby měl v ten moment Grisha v ústech něco k jídlu, asi by se tím přidusil.

„Kam?" zeptal se. Snažil se, seč mohl, přesto však působil přinejmenším zděšeně. Doufal, že černovlásek bydlel alespoň v nějakém menším městě, ale moc tomu nedával...

„Do přírody. Mezi zvířata, stromy..."

„Takže někam úplně do pryč, kde nebude nic? Stromy, stromy, stromy, louka, stromy a vy dva?"

„No, tak bych to úplně neřekl..." na chvíli se zarazil, „no dobře, možná řekl, ale ne tak, jak si myslíš. Totiž..." začal, pak si ale povzdychl, zvedl hlavu a podíval se do zelených očí svého otce, stejných, jako vlastnil sám.

„Tati, ty víš, jakej jsem a jakej jsem byl. Pamatuješ si na koně, ohně, kytaru a to všechno. Já z toho nevyrostl, z tohoto nejde vyrůst. Tohle byl můj sen. Já vím, že mě firma potřebuje, nejen to, jsem rád, že jsi mi ji předal! Moje práce mě baví, většinou, nechci z ní odejít. A taky neodejdu, budu sem jezdit, budu dál ředitelem EXFE. Ale taky budu žít tam, tak, jak jsem vždycky chtěl. S Levim..." řekl, a opatrně se usmál, když cítil, jak mu černovlásek pod stolem jemně stiskl ruku.

„Budu dál Pražák, toho už bych se stejně nezbavil, ani kdybych chtěl, jakože nechci – svoje město mám rád. Jako každej. Narodil jsem se tu, vyrůstal jsem tu, Praha je prostě... no, Praha. Vždycky budu odsud a na tom už se nic nezmění. Chápeš?" řekl mu, hlavu lehce nakloněnou na stranu.