Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 7.

„Ty jsi tu sám?" neodpustil si Eren dotaz. Znělo to zvláštně, to si uvědomil hned, jak ta slova vyslovil, ale na jinou stranu ho to momentálně docela zajímalo. Copak tu žil úplně sám, mezi stromy, jen se zvířaty?

„Máš tu až moc čisto, na to, že tu moc sousedů nemáš. Přiznej se, někdo ti sem chodí uklízet, že jo?" zeptal se s přimhouřenýma očima. Věděl to! Nějaká hospodyňka nebo tak něco. Byl chlap, nejspíš stejně starý jako on, ta čistota byla až chorobná... Musel tu mít nějakou ženskou. Schovával ji před ním?

„Nezdá sa ti, že sa moc ptáš? Su tu sám."
V tu chvíli si Levi uvědomil, že Eren ťal do živého. Tolik ho přiznání své samoty zabolelo. Nikdy, až do tohoto dne, mu to, že své dny trávil jen mezi zvířaty, nepřišlo tolik bolestné, jako po těchto slovech.

„Mamka sa odstěhovala tam, odkáď pocházá a tata bývá na Vsetíně..." odmlčel se a soustředil se na přípravu jejich večeře. Pořád pochyboval, že toto jídlo jeho host vůbec vyzkouší. Ale... mohlo mu to být jedno. Stačilo jen, aby ochutnal a dosud každý mlsný jazyk uznal, že škvarky s čerstvým domácím chlebem jsou pochoutka.

„Hospodyňu ani robu nemám... A tobě příde, že tu nemám svinstvo?" povytáhl obočí překvapením a rozhlédl se po kuchyni, jako kdyby ji viděl poprvé. V rohu se vyjímala nová pavučina, která tam ještě ráno nebyla, a neumytý talíř od oběda taky nepoukazoval na přílišnou čistotu.

„A ty máš hospodyňu?" zeptal se. Byl přesvědčen, že člověk jako on má doma nejspíš ženu, která nehne ani prstem a nechá si posluhovat. Položil před něj talíř s velkými krajíci chleba, namazanými pořádnou vrstvou sádla se škvarkovými bonbónky.

„Posol si to a dobrú chuť," přisunul k němu dřevěnou, ozdobnou slánku a sám se s chutí zakousl do voňavé večeře.

Dokud ještě Levi vařil, otočen k němu zády, nemohl si Eren odpustit celou dobu ho zvědavě pozorovat. Bylo to zvláštní, naposledy koukal pod ruce matce, když byl opravdu, ale opravdu hodně malý. Bavilo ho to, to ano, jenže otec se na to nekoukal moc vesele. Nechtěl mít ze syna kuchaře, číšníka či něco podobného. Nebyl si jist, zda to zapříčinil doopravdy otec, matka anebo jen shoda náhod, jeho rozvrh se ale nástupem do školky krapet změnil, na kuchyň nebyl čas a on nějak zapomněl...

Doma nevařil, vlastně nevařil nikde. Nebyl na to čas, v kanceláři strávil dlouhé hodiny a vracel se pozdě večer. Jak by řekl jeho otec, měl důležitější věci na práci než blbnout s jídlem.

Možná proto ho to teď tak zajímalo. Zručné pohyby s nožem a drobné, bledé prsty černovláska, které se vším pracovaly tak jistě a ladně, fascinovalo ho to.

,,Jo, přijde," odvětil na jeho dotaz ohledně čistoty, leč krapet opožděně. Kdyby byl na jeho místě, do domu by se nedalo vejít. Oblečení na zemi by blokovalo dveře...

Sledoval pohled černovláska namířený na pavučinu v rohu místnosti a instinktivně se oklepal, po zádech mu přejel mráz a zanechal za sebou husí kůži. Fuj... Jestli něco vážně nechtěl, tak potkat tu jedno z těch osminohých monster s milionem očí. Nezbývalo než doufat, že jde o pavučinu opravdu starou a její majitel je již po smrti. Ideálně tak dlouho, aby ho stihlo něco sežrat a on ho tak nenašel.

Nad dotazem, jestli má sám hospodyni, se pousmál.

„Jedna ženská mi chodí uklízet a vařit, když jsem byl menší, byla mou chůvou a chtěla se mnou tak nějak zůstat, platil jsem ji dobře, a navíc mne už znala. Pro mě to bylo lepší než pustit si do bytu někoho cizího. Za pár korun mi občas uvaří i sousedka, když je to třeba. Ale jestli se ptáš na někoho, kdo by byl i na jiné věci než na úklid a vaření, momentálně ne," odvětil, ponořen v myšlenkách. Poslední měsíce trávil s přítelkyní, kterou samozřejmě zaúkolovat v domácnosti nemohl. Znal ji, jak jinak než z práce, byla vcelku vážená paní. Nedávno se ale rozešli, moc se s ní nevídal, skoro se už ani nepozdravili, když se viděli. Nemělo to smysl vést dál.