Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 85.

Levi přihlížel celé té bouřce se zatajeným dechem. Eren se za něj rval. Bojoval za něj, i když věděl, nebo spíš tušil, že jejich lásku tím stejně nezachrání. Stál si za svým názorem, za tím, co slíbil, za tím vším, co mu Levi celou dobu tak vyčítal a kvůli čemu vlastně všechno mezi nimi skončilo.

Teď měl před sebou důkaz, jak moc se v něm mýlil. Nechal příliš vyplout na povrch svou nedůvěru k lidem.

Potřeboval se napít, musel odejít někam na vzduch, protože měl dojem, že se v místnosti, kde vládla opravdu tíživá atmosféra, asi udusí. Nedokázal jasně myslet, a svůj plán, který měl už předtím dost podstatné díry, nezvládal nyní nijak uspořádat. Jediné, co věděl jistě bylo, že s ním musí mluvit. Co mu však řekne, to bylo v tuto chvíli ve hvězdách.

Naštvaný mladý ředitel se ale sebral a zmizel z místnosti takovou rychlostí, že Levi nestačil ani zamrkat. Vystřelil ze židle a vyběhl na chodbu, kde uviděl hnědovlasého opouštět budovu.
Rozběhl se za ním. Nemohl dopustit, aby se mu ztratil v davu nebo nasedl do auta a ujel bůhvíkam.

Vyběhl ze dveří na chodník a rozhlížel se. Nikde ho neviděl. Srdce mu bušilo, v hlavě hučelo, ale teď to nemohl vzdát. Musel ho najít.

A v ten moment na druhé straně ulice zahlédl známý, bílý, stále pocuchaný Mercedes. A do něj zrovna v rychlosti nastupoval nasupený hnědovlasý muž v odrbaných starých teniskách.

„Erene, počkej!" zavolal úpěnlivě a očima těkal po přejíždějících autech, která ho nechtěla pustit přeběhnout ulici, „počkej, prosím tě!"

V ten moment jako by brunet zamrzl v pohybu. Napjal se, srdce se mu rozbušilo a nohy ztěžkly. Nedokázal se pohnout, nedokázal vůbec nic a přesto – musel se otočit, musel si ověřit, že se mu to nezdálo. Bylo tohle vůbec možné? Ten hlas slyšel naposledy včera, a i kdyby ne, pamatoval si ho až moc dobře. Dokázal by ho přiřadit prakticky kdykoli. Jenže poslední dny jej neslyšel jinak než nazlobený, opovrhující. A teď...

Pomalu, opatrně přiměl své tělo pohnout se. Sám nevěděl, co přesně chtěl a nechtěl spatřit, v co doufal a co už se i jemu zdálo naivní. Bál se, hrozně moc, jenže zároveň mu srdce bušilo, jako by uběhl maraton, po celém těle mu naskákala husí kůže a dech se mu zrychlil, až se bál, že se asi udusí.

A pak ho uviděl. Jejich oči se setkaly, šedá se prolnula se zelenou a bruneta najednou všechen vztek opustil. V hlavě měl prázdno, všechny emoce a myšlenky upínající se k právě proběhlému jednání staly se nepodstatnými a on zároveň vlastně nevěděl, na co myslet dřív. Bylo to jako splněný sen, který zároveň vůbec nechápal. Chtěl se za ním rozběhnout a sevřít ho v náručí, jenže zároveň měl nohy jako z olova. Chtěl ho políbit, ale bál se, nevěděl...

Levi tam stál, na druhé straně ulice, koukal mu do očí a brunet věděl, že ať už se jej v budoucnu zeptá kdokoli, nebude schopen říct, jak se v tu chvíli cítil, nebo co se mu honilo hlavou. Nechápal, co tu černovlasý dělal, netušil, proč přijel do jednoho z velkých měst, která v něm vzbuzovala akorát tak úzkost, měst, která nenáviděl, a zároveň to bylo takřka křišťálově jasné a Leviho úpěnlivě prosící oči to jen podtrhovaly.
Jeho láska za ním skutečně přijela až do Prahy.

Konečně mohl Levi přeběhnout silnici. Věděl, že spěchat už nemusí, měl pozornost hnědovláska, jehož zelené oči ukazovaly překvapení. Zastavil se těsně před ním a měl co dělat, aby nesklopil hlavu. Byl by si ochoten i kleknout, jen aby mu dal Eren možnost všechno vysvětlit a omluvit se za své odporné chování.

„Erene, prosím, mohl bych s tebou na chvíli mluvit? Věnuješ mi trochu času, abych se mohl kát? Chtěl bych ti vynahradit všechnu tvou bolest, kterou jsem ti způsobil. Tak rád bych vrátil čas, ale vím, že to není možné, přesto všechno tě však prosím, mohl bys mi odpustit mé nesmyslné chování? Nechtěl jsem ti ublížit, všechno mě to tak hrozně mrzí, ale mohu tady teď jen stát, jako největší kajícník, odprosit tě a doufat, že mě pochopíš a vyslechneš. Ty sám už víš, co mě k mým činům vedlo, nicméně to mě neomlouvá. Už doma jsem zjistil, že i přes všechny ty peripetie se smlouvami jsi mě miloval, že jsi neudělal nic úmyslně a už vůbec jsi nevytvářel nějaké intriky, které jsem si ve své hlavě vymyslel. Jsem nedůvěřivý, ale to mi nedává právo ubližovat lidem, kteří jsou mi blízcí. Já tě jen snažně prosím, dej mi šanci to všechno odčinit. Miluju tě a nikdy jsem nepřestal, i pro mě celá ta doba byla neuvěřitelné utrpení, ale ač jsem se snažil sebevíc tě nenávidět, nešlo to. Vždycky jsem ve vzpomínkách uviděl tvé upřímné oči a moje snaha šla do kytek. Miloval jsem tě a miluju tě pořád. Teď mě můžeš soudit, zasloužím si to," úpěnlivě se zadíval do zářivých očí a bodly ho výčitky, když se zaměřil na vystouplou rudou jizvu, která jeho tvář bude hyzdit už navždy.