Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 79.

„Po jaké bouračce?" Levi cítil, jak se mu zase stahuje hrdlo. „On...i se vybourali? Tedy Eren? Nestihl dojet do Prahy? Znamená to tedy, že se vyboural, jak jel odtadyma?"
Vyskočil na nohy a začal rychle nervózně chodit po kuchyni.
„On... on se vyboural kvůli mně..." vydechl, „to já za to můžu."
Zastavil se a chytil se za hlavu.
„Mohl jsem ho zabít... jenom pro pár hnusných slov... já jsem asi udělal hroznou chybu... Já... Liduno, já už sa v sobě nevyznám. Měl bych mu ten jeden přešlap odpustiť? Vždyť..." v hlavě mu hučelo a cítil strašné výčitky. Přece by se nevyboural, kdyby byl v pohodě, nebo ano? Třeba byl naštvaný a nesoustředil se na řízení, anebo byl jen zničený, stejně jako černovlásek. A proč by ten blonďáček Liduně lhal. Vypadal tak nevinně, přece nemohli být všichni okolo něj takoví lháři.

Skousl si ret skoro do krve. Začínalo mu pomalu docházet, že byl nespravedlivý. Eren měl dostat šanci.

„Lído, bojím sa, chtěl bych mu odpustit, ale co dyž zjistím, že všechny jeho sliby jsou plané, co dyž si ho pustím k tělu a on mi ublíží, třeba za půl roku. Už teď nemožu ani dýchať, jak to bolí, jak to se mnou dopadne, když spolu budeme déle, sdílet více vzpomínek a mnohem více provázaní úplně vším. Já bych to nezvládl."

„Levi, takhle přece nemůžeš uvažovat, nikdo není dokonalý a nikdo ti nezaručí, že ti ten či onen jednou nějak neublíží. Já chápu, že ťa Eren čímsi zklamal, pochopila sem z tvojeho strohého vyprávění, že ti někdo hodně ublížil i v Paříži a předpokládám, že z teho právě plyne tvoja nedůvěra a strach. Ale ty sa musíš naučiť důvěřovat a být tolerantní, někdy i spoustu věcí odpustit, pokaď si to ten druhý zaslúží a dokáže ti, že je tvojí lásky hodný.

Viděla sem Erenovy oči, jeho celého, byl zlomený, nikdy sem nikoho tak zničeného, kromě tebe, neviděla. Copak si vážně myslíš, že si nezaslúží eště jednu šanci? Pokaď ťa miluje, dokáže sa změnit, copak si myslíš, že teď už není dost vytrestaný? Jel za tebou z nemocnice, nechal plavat svou firmu a přijel za tebou, enem aby sa ti svěřil, jak moc ťa má rád. Myslíš, že by tohle udělal člověk, kterému si ukradený? Já nevím, Levi, nevím úplně přesně, jak ti ublížil, ale to, co ste vy dva dneska předvedli, bylo horší jak Romeo a Julie.

Četl si ten jeho dopis? Nebylo tam napsané třeba nějaké vysvětlení?" položila před něj čaj, který po dobu svého monologu připravovala.

„Nečetl sem ho, neměl sem odvahu..."

„Bože, ogare! Ten Pařížan, co ti tak ublížil, by zasloužil, a ty tež! Copak je možné nechat sa tak zlomit? Myslela sem si, že si silná osobnost, vždycky's byl! Všecko si ustál, když vás opustila Kuchel, pomáhal si celou dobu tatovi překonat smutek a sám si zůstal bez mamky. Byl si silnější než on, pamatuju si to. Dokonce i potem, co si přijel z Paříža, dokázal si postavit na nohy rozpadající se hospodářství, o které už tata neměl zájem, a do teho všeho si vybudoval farmu, zaměstnáváš půlku dědiny a ti lidé sou ti vděční, že nemusí jezdiť do práce kdesi daleko do fabriky. Uvědomil sis, kolik si teho dokázal, ačkoliv to někdy nebylo lehké? Popral si sa s tolika problémy a teď sa necháš zlomiť jednou nesnází, která sa ti stala kdysi dávno? Je to tím, že ano? Že mám pravdu?"

Když mu toto všechno vykládala, věděl, že mluví pravdu, věděl to už předtím, ale teď to bylo řečeno nahlas. Liduna vždycky uměla číst v lidech a on jí toho tenkrát po příjezdu z Francie řekl hodně. Vlastně téměř vše, kromě toho, že Erwin byl kluk. Teď si jednoduše dala dva a dva dohromady.

Na její otázku jen němě přikývl.

„A ty ho necháš ti ničit život i po tolika letech? To nesmíš! Víš co, já sa ti půjdu postarať o havěť a ty si v klidu sedni a přečti si ten dopis!" řekla rázně, vklouzla do pohorek a hlučně za sebou zavřela dveře.