Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 98.

„Těch pár dní mi připadalo jako roky, nemohl jsem se dočkat. Byl jsem opravdu jako malé dítě! Co ty všechno se mnou dokážeš udělat?" mumlal mu Levi kdesi do hrudi, stále ho pevně svíraje.

„A teď pojď, začíná víc pršet, kromě toho, čeká na tebe v autě ten dárek a je strašně nerad sám. Je mi v lecčems podobný."

Začal sbírat těžké tašky, Erenovi nechal jen příruční a už běžel přes koleje směrem ven k parkovišti. Sotva seděli v autě, Levi sáhl na zadní sedadla pro malou bedýnku a položil ji Erenovi na klín.

„Tady... na uvítanou... pro tebe."

Připadal si neohrabaný, nevěděl přesně co říct a také se dost bál, že se Erenovi nebude líbit, nebo že z nějakého důvodu nemá kočky rád. Někteří lidé to tak mají, zvířata milují, ale kočky rádi nemají. Doufal však, soudě podle toho, jak jej zná, že on mezi tyto osoby patřit nebude. Že dokáže respektovat povahu a tyhle miciny ji mají obzvláště nestálou a vrtkavou. A vzápětí si připomněl jeho obrázek – na slona tedy nezapomene nikdy, ale pokud si dobře pamatoval – mezi těmi všemi zvířaty byla i kočička.

Brunet jen povytáhl obočí. Dárek je nerad sám? Na patnáct štěňátek to nevypadalo, na to byla krabice moc malá. Ještě jednou si ji změřil pohledem, než konečně zvedl víko a podíval se dovnitř. A v tu chvíli měl dojem, že se mu asi zastavilo srdce.

Jen naprázdno otevřel pusu a pozoroval chlupatou kuličku, která na něj upírala nevinné oči. Taky otevřela pusu a hlasitě zamňoukala a on ji stále beze slova sledoval, zmražený v pohybu. Doslova.

Byla... byla úžasná. Tak sladká, roztomilá, a přitom tohle plemeno moc dobře znal, tak... vznešená.

Jeho vlastní princezna.

Odložil víko kamsi na palubní desku auta a natáhl se, aby kočičku vyndal. Byla heboučká, sametová. Prohlížela si ho, stejně zvědavě, jako on ji, zatímco si ji Eren jemně přitiskl na hruď a opatrně ji pohladil, bál se, aby drobnému zvířátku neublížil. Měla srst barvy Leviho očí, to si všiml hned. Byla úžasná...

Vrátil ji zpět do krabice, odložil a otočil se na černovláska, který ho nervózně pozoroval, jako by se ptal: Líbí?
A tak se konečně zářivě usmál a natiskl ho na sebe, jak nejpevněji dokázal.

„Je úžasná, dokonalá... Levi, děkuju!" řekl mu, natáhl se a políbil ho. Opět se zazubil a opět se vrátil k chlupaté kuličce, kterou si posadil na klín a začal se s ní znovu mazlit.
„Děkuju ti..."

Levi si viditelně oddechl a pousmál se.
„Tak to jsem rád."
Připoutal se, věnoval mu rychlou pusu a nastartoval.
„Jedeme domů..."

Cestou vyprávěl Eren Levimu šílené zážitky z vlaku a ten ho jednu chvíli litoval, druhou se pak smál a celkově se cítil tak šťastný a spokojený, jako už dlouho ne. Kočička spokojeně předla Erenovi v náručí a on věděl, že ti dva budou nerozlučná dvojka.

Jakmile projížděli okolo rýzně, Levi se musel pousmát. Věděl, že tahle cesta pro ně bude už navždy mít zvláštní kouzlo. Podíval se na Erena, aby se přesvědčil, jestli se i on na ni dívá s nostalgií a všiml si jeho saka.

„To je to sako! Že je to ono – to, cos měl tenkrát na sobě, když jsi tu zapadl..." neodolal a dotkl se jej, jako by se hmatem chtěl přesvědčit, že se nezmýlil.

Brunet se zazubil a pokýval hlavou.

„Moje nejlepší," upřesnil.
„Po návštěvě čistírny už dokonce ani nesmrdí," chlubil se a tiše se rozesmál, když si vybavil, co všechno tahle látka zažila.