Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 15.

Ovládla ho panika. Naprostá a nekontrolovatelná. Panický strach, který z těchto zvířat měl, jal se ovládání celého jeho těla a on začal křičet tak, že to nejspíš muselo vzbudit vše živé v okruhu deseti kilometrů. Vyskočil na nohy a tím překvapil i pavouka, který se dal do pohybu též a Eren se rozběhl s ještě větším křikem, jako by ho na nože brali. Několikrát spadl zpět do sena a zase se zvedl, aby co nejrychleji pokračoval. Na deku samo sebou ani nepomyslel a vyběhl ven, ani si nevšiml, že mu na tváře steklo pár slz. Bál se těch zvířat, srdce se mu svíralo strachem, třásl se a klopýtal pryč až do domku a v něm přímo za černovláskem. Nepřemýšlel nad tím, potřeboval k někomu, ke komukoli!

Křik se vkradl i do Leviho poklidného a bezesného spánku. Byl zvyklý se vzbudit každým šustnutím, protože jediný hluk tady na samotě mohl způsobovat vítr nebo štěkající psi. A tak již v polospánku slyšel zvuky, jako by někoho snad vraždili. Velmi rychle si uvědomil, že se mu to nezdálo a opravdu někdo zběsile a zoufale křičel. Dokonce mu přišlo na mysl, že něco podobného už nedávno slyšel.

Eren!

Plně probuzený vyskočil z postele a vyděšený vyběhl z ložnice.

Co dyž sa mu cosi stalo? Vlci? Odhodlali by sa až k lidskej chalupě? Nebo snaď začlo hořeť?

Spousta zběsilých myšlenek prolétla majiteli roubenky hlavou. Než stihl v kuchyni rozsvítit, vchodové dveře se rozlétly a vyděšený Eren rychle vběhl do místnosti přímo Levimu do náručí. Ten, aby setrvačností oba nespadli na zem, jej automaticky objal a přitiskl k sobě.

„Erene!" vyjekl černovlásek. Měl dojem, že mu brunet vyrazil dech svým zběsilým příchodem a následným nárazem na jeho hruď.
„Co sa přihodilo?"
Stále ho tiskl k sobě a cítil, jak se Eren nekontrolovatelně třese. Kdyby ho teď pustil, nemusely by ho nohy udržet.

„Já... to... tam... ty... pomoc!" vyhrkl brunet a křečovitě se natiskl na muže před sebou. Ten tělesný kontakt, objetí od o půl hlavy menší osoby, o které ještě chvíli zpět vedl spoustu rozporuplných myšlenek, ho nyní uklidňoval víc než cokoli jiného. Třas jeho těla se pomalu zmírňoval, stále se k němu ale nedokázal přestat tisknout. Věděl, že černovlasý stále čekal na odpověď a cítil, jak byl napnutý pod hrozbou nějakého nebezpečí. Kdyby byla jiná situace, on nebyl tak vystrašený, kdyby takřka o půlnoci nestál s mužem, o kterém si ještě den zpět myslel, že je anděl, v objetí, kdyby byl jiný čas, jiná doba, jiné místo... pravděpodobně by mu Eren pravdu neřekl. Tušil by, že tenhle důvod bude Levimu připadat směšný, že brunetem začne pohrdat. Bál by se toho. Ale teď se bál něčeho úplně jiného a vše kolem proto šlo k šípku.

„Levi, šlo to ke mně, bylo to tam, v tom seně, kousek ode mě... nechci se vrátit... nechal jsem tam deku..." dával dohromady všechny informace, které ho v tu chvíli napadaly i když tušil, že z toho jeho společník nic moc mít nebude:
„Velký jako dlaň, obrovský, milion očí, smrt, bojím se..." jeho informace pomalu přestávaly dávat smysl i jemu. To nebylo moc dobré. A pak z něj konečně vypadlo smysluplné vysvětlení, které i Levi mohl pochopit:
„Pavouk!"

„Pavúk?" zeptal se s podezřením v hlase Levi a mírně od sebe vyděšeného nočního návštěvníka odtáhl, aby se mu mohl podívat do očí. Tak trochu očekával, že v nich uvidí pobavení, jak skvěle dokázal vytáhnout svého nenáviděného hostitele z postele a udělat si z něj srandu, ale uviděl v nich jen nefalšované zděšení a strach. Tohle nebyl vtip. Ten kluk byl opravdu vyděšený k smrti.

Chvíli jen pozoroval zelené duhovky, které na něj hleděly úzkostlivě a prosily o pomoc.

„Ty se bojíš pavouků?" zeptal se nesmyslně. Po nepatrném pokývnutí hlavou jej jako loutku nasměroval k židli, posadil ho a když viděl, že se stále ještě trochu třese, vytáhl zpod lavice další deku a zakryl jej.