Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 6.

Levi hřebelcoval kobylu a přemýšlel nad tím, co ho dnes potkalo. Pracoval rychle, i jemu už byla zima a těšil se nejen na čaj, ale také na společnost, která ho uvnitř čekala. Praly se v něm rozporuplné pocity. Měl doma rozmazleného spratka z velkého města, který jím pohrdal a zcela jistě, i přes to, že ho nejspíš zachránil před rýmou a nocováním v lese v dešti, si o něm nemyslel nic dobrého. Viděl v něm jen vidláka, v lepším případě baču, zkrátka člověka, který byl úplně mimo jeho mikrosvět, a kterého už ráno bude náležitě přehlížet. Nikdy mu tyto narážky a opovržení nevadily, okázale je přehlížel, ale tento hnědovlasý muž mu čímsi učaroval. Možná svou tvrdohlavostí, se kterou se odpoledne vrhnul do své záchrany a která mu tolik připomínala jeho samého...

Spíš to však byly jeho kolouší oči, jejichž pohled zachytil těsně před tím, než odešel ven. Nikdy neměl nějaké ochranitelské pudy, a když měl hlídat děcka z dědiny, připadal si ztracený ještě víc než ta mrňata, která na něj hleděla převážně s nedůvěrou.

Avšak tento hnědovlasý mladík v něm probouzel jakýsi zvláštní pocit, který ho nutil ho chránit, obejmout ho a nepustit. Vzpomněl si, jak se nechtěl vzdát jeho dlaně a pořád si naivně namlouval, že to bylo pouze tím, že alespoň jednu ruku mu chtěl zahřívat. Sám však dobře věděl, že tohle byla jen chabá výmluva, aby si nemusel otevřeně přiznat, že blízkost toho kluka a dotyk s jeho kůží mu byla více jak příjemná.

Povzdychl si a naposledy poplácal Rózu po krku.
„Já su taký debil, Rozino, šak sem si toto zakázal a vidíš mňa, zas myslím na mužské!"
Sedl si vedle do slámy a dal hlavu do dlaní.
„A eště takový cahún z města..."

Chvíli ještě úpěnlivě hleděl na vrata, jako by mu mohla dát nějakou radu a pak usoudil, že byl čas se vrátit za hostem, jemuž se stejně nevyhne, i kdyby si to přál. Cestou ze stáje zase zmokl a také jeho myšlenky zchladly.

Byl v chalupě pořád sám, do světa už dávno nejezdil, na své záležitosti okolo podnikání měl člověka, který za něj vše mimo jeho dědinu vyřizoval, a na návštěvy chodil jen sporadicky. Jeho samota teď vybudila myšlenky natolik, že se chytil jako tonoucí prvního stébla, které mu přišlo pod ruku. To ho utvrzovalo v tom, že by se měl oženit, protože už mu z toho, jak kolem sebe neměl celé dny živou duši, pěkně přeskakovalo. Už ani nepamatoval, kdy měl v chalupě jinou návštěvu než Lidunu, Jaryna nebo babku Jarkovskou, která mu vozila mléko, sýr a šrot pro slepice.

A teď? Teď v jeho kuchyni seděl muž, který byl jako obrázek vystřižený z L' esquire. Bylo pochopitelné a naprosto přirozené, že do jeho mysli se vkradly nevítané představy, nad nimiž už nikdy nechtěl přemýšlet.

Pousmál se a otřel si tvář, kterou měl celou smáčenou neodbytnými dešťovými kapkami. Věděl – byl si jistý, že jak mladý muž pookřeje a vrátí se mu ztracené sebevědomí, zase jej bude jen urážet a povyšovat se.
Na malou chvíli ho tohle pomyšlení zabolelo, ale nakonec se mu vrátil ztracený klid a jen nad tím obrazně mávnul rukou.

Ať si... ogar sa vyspí a zajtra potáhne ke všem čertům a já zas budu mňeť klid.

Povzdychl si, vůbec se mu nelíbil ten pocit, který ho přepadl po myšlence, že zítra mladík odjede.

Vešel do dveří a uvědomil si, že tentokrát on vypadal jako vodník i přes to, že měl přes sebe kabát do deště.
Nakoukl do kuchyně, kde viděl sedícího hosta, jak drží hrnek čaje a rozhlíží se kolem. Byl už převlečený do suchého a Levi musel uznat, že jeho károvaná košile mu slušela. Rychle proklouzl do ložnice, aby se taky zbavil mokrého oblečení a s nejistým úsměvem, kterého se nemohl zbavit a o kterém doufal, že brzy zmizí, si sedl naproti mladíkovi. Z hrníčků s čaji se ještě kouřilo a v jednom z nich poznal svůj oblíbený – černý. Jindy by mu to bylo jedno a nechal by hosta vybrat, ale teď nutně potřeboval svou dávku teinu, která ho vždy dokázala uklidnit.