Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 59.

Erwin sebral tašku, kterou měl na položenou u dveří, beze slova nasedl do auta, chvíli se rukama nohama domlouval s chlapíkem za volantem, a nakonec k velké úlevě Leviho auto odjelo. Ještě se díval, dokud nezmizelo za zatáčkou a pak rychle spěchal za Erenem.

Ten seděl na židli, mraženou zeleninu přitištěnou na tváři, ale v očích mu svítily jiskřičky pobavení. Neodolal a usmál se, i když hned na to zalitoval, kvůli roztrženému bolavému rtu.

Když byl Levi pryč, stihl si z obličeje smýt většinu krve a bohudík už mu z nosu žádná další netekla. Tělo ho bolelo, utržil snad stejně ran, jako rozdal, a že jich nebylo málo, ale připadal si tak nějak... šťastně.

„Kolik to bude let, co jsem se naposledy rval? Nevypadl jsem ze cviku?" zažertoval na oko zamyšleně. Ulevilo se mu. Pořádně. Bylo to tak osvobozující, celým tělem mu proudil pocit zadostiučinění. Celkem se zřídil, ale blonďák na tom byl podobně a ať už pracoval jakkoli, vrátit se takhle do města a pak do kanceláře, to byla přinejmenším zajímavá představa. Byl rád, že to udělal. Možná to bylo zvláštní, možná kruté, ale byl rád, že se to stalo, protože on urážel jeho Leviho. Ublížil a chtěl ublížit jeho Levimu. A Eren si ho ubránil... A v tom případě byl ochoten nechat se zbít klidně třikrát tolik. Připadal si skvěle.

„Je mi to líto, nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Měl jsem tušit, že přijel prudit a že to skončí katastrofou, ale takovouto agresivitu jsem opravdu nečekal. Omlouvám se... neublížil ti moc?" Levi ho pohladil po vlasech a láskyplně se na něj zadíval.

„Ukaž, ošetřím ti to pořádně," zkoumal ránu, „a nebolí tě ještě něco?

Pořád na něj starostlivě hleděl – kdyby bylo na něm, nejraději by ho posadil do auta a dovezl k doktorovi, ale věděl, že s tímto by ho Eren poslal do háje, a tak raději ani nic takového nenavrhoval.

„Nebuď jak baba a necukej se," vyčítal mu Levi, když mu slivovicí čistil rány a hnědovlásek sykal a uhýbal.
„Teď by sis měl trochu odpočinout..." řekl a přemýšlel, co by ještě pro něj mohl udělat.

„Odpočinout? Proč? Vždyť mi nic není," podotkl brunet a přikrčil se, aby mu Levi nedosáhl na jednu z ranek, za což si vysloužil káravý, i když starostlivý pohled. Nakonec se dezinfikování stejně neubránil.

„On dopadl hůř. A neomlouvej se, vzpomínáš, jak jsem ti předevčírem slíbil, že jestli ji potkám, asi ji přetrhnu? Kdybych věděl, že je to chlap, slíbil bych rovnou, že neodejde ve stejném stavu, v jakém přijde. Zasloužil si to. Nelituju toho a udělal bych to znovu," pokrčil rameny, pousmál se a naposledy se vystavil pálivé dezinfekci, než ji Levi konečně uklidil.

Prohlédl si své oblečení. Džíny, které nosil na koně, byly v pořádku, jen trochu zaprášené. Leviho tričko už to však zas tak moc nevyhrálo. Přes nápis na hrudi se táhly krvavé skvrny, u nichž brunet netušil, jestli byly jeho, nebo Erwinovy. U pasu bylo roztržené a na pár dalších místech taky.

„Zničil jsem ti tričko..." posteskl si a omluvně se na černovláska zadíval.

Levi se potutelně pousmál.

„Věř tomu, že to vůbec nevadí. Pravda, bylo památeční, až do dnešního dne... I kdyby náhodou neskončilo na cucky, stejně bych ho vyhodil. Ještě do včerejška jsem si ho hýčkal, protože jsem měl přece jenom za ta léta i hodně pěkných vzpomínek na náš vztah, ale po dnešku už nechci mít doma od něj vůbec nic. Bylo Erwinovo, takovou velikost bych já měl jako noční košili. A taky to bylo první oblečení po ruce, o kterém jsem věděl, že v něm nebudeš vypadat jako přerostlý student. Tedy – kromě toho, žes celý den nechodil nahatý, to mělo ještě jeden skvělý důsledek. Všiml jsem si, jak Erwin zuřil, když viděl, že jeho triko máš na sobě ty," mrknul na něj a doufal, že se nebude zlobit.