Valašsko - Česká pohádka

Epilog

Hvězdná obloha, ebenová čerň zdobící letní nebe nad krajinou prostou světel z měst. Měsíc se schovává ve stínu země a nezastírá miliony světýlek, které jim září nad hlavou. Každé z nich tam svítí pro ně. Každá hvězda pro ně má nějaká poselství, která jim napsal osud, jenž jednou spolu měli zažít.

Vědí, že ne vždycky bude jejich cesta zalitá sluncem, že přijdou i mračna a zcela jistě i bouřky, stejně divoké jako ty, které jednou za čas dorazí k nim do hor, ale věří tomu, že se přes ně dokáží dostat. Síla jejich lásky se nenechá rozmetat jednou rychlou vichřicí, jež přichází nečekaně, ale také rychle mizí a hned po ní následuje slunce, čistý jiskřivý vzduch, který vyžene všechny neshody, jež mohou jejich odlišnými povahami vzniknout.

Sedí na louce, stejně jako tenkrát, v objetí, a naslouchají písni lesa, který dokáže stvořit celý orchestr. Šumění stromů doprovází tisíce cvrčků, kteří si sladili své housličky na jednu notu, houkání sovy i kvákání žab, které se nese od nedalekého potoka, jehož zurčení dělá píseň dokonalou.

Všechno tohle je pro Leviho přirozené, ale dosud to vnímal jinak. Obyčejně – tento koncert pro jednoho nemá váhu. Ale teď tam sedí oba, s aurou lásky okolo sebe, slyší každou notu, kterou jim divoká příroda zahraje.

Slyší odlišné tóny, vidí pestřejší barvy a najednou je na obloze mnohem více hvězd než jindy. Jako by Eren, jenž sedí vedle něj, dokázal jeho smysly zbystřit, znásobit, udělat svět mnohem krásnější, než byl.

V objetí své hnědovlasé lásky od něj odplouvají všechny nejistoty, nedůvěry, které má v sobě dlouhá léta hluboko zaseté vinou jedné zpackané lásky. Nyní je čas se oprostit od minulosti, nenechávat ji v sobě tlít, ale zvednout se, zakopat ji někam hluboko do země a tam ji nechat dřímat.

S hnědovláskem chápe, že jediné, co je důležité, je žít teď, přítomností, tímto okamžikem, spolu, a s důvěrou, kterou si projevují. Láskou, jež je všude okolo nich, nejen v jejich srdcích. Láskou, kterou oba projevují zvířatům a ony na oplátku zase jim, láskou k přírodě, která jim vytvořila zelený domov v krajině, kde je ještě všechno v pořádku.

Erenova slova i píseň jsou to nejdražší, co mu kdo dal, a věří v jejich upřímnost. Věří, že když otevře brány svého srdce dokořán, už nikdy mu nebude ublíženo. Touto nocí a vyznáním uzavírá démony své minulosti hluboko dovnitř, a naopak cele otevírá srdce člověku, který si jej zaslouží.

Nyní cítí, že může hrdě pozvednout svou hlavu a podívat se do očí svému osudu, který se ani tvrdohlavostí černovlasého muže nenechal obalamutit a sám zatvrzele lpěl na tom, co je napsáno v jejich společné knize.

Zlatý inkoust dlí pouze na prvních stránkách, ale zbylou část románu jejich života musí dopsat sami, svými činy, svou trpělivostí a tolerantností, kterou budou muset oba využívat mnohem víc než ostatní.

Nejen odlišnost jejich povah, ale i to, v jakých podmínkách vyrůstali jim tvoří překážky, které budou muset v budoucnu překonat. Nechť jim v tom pomáhá láska.

Tráva, na níž sedí, je nepatrně lechtá, tvoří příjemný koberec lákající k položení se, a tak neodolají a lehnou si, stále v objetí. Zrak neodpoutávají od noční oblohy a hnědovlasému se v ten moment v hlavě promítá jejich poslední noc, kdy takhle leželi. Vzpomíná, co všechno se stalo, co všechno je dovedlo právě do tohoto momentu a nedokáže se ubránit úsměvu. Tehdy si přál černovláska políbit, chytit jej za ruku, vtisknout si ho do náruče. Tehdy si přál, aby byl jenom jeho. A teď?
Usměje se ještě víc. Ví, že budoucnost může skýtat stejně radosti, jako bolesti, ví, že i bílá růže má svůj stín. Že projít růžovou zahradou také znamená projít trním. To všechno ví. Ale nebojí se toho. Snad byla celá jejich pouť napsaná ve hvězdách. Snad to takhle všechno mělo být. A snad je jejich úlohou to do těch hvězd vepsat, jak nejlépe to budou umět...

Nebojí se. Nechce se bát. Protože právě v ten moment, kdy ho stébla příjemně šimrají za krkem, v moment, kdy si na sebe tiskne svého nejmilejšího a pozoruje miliony světel nad svou hlavou, v ten moment je šťastný. A ať už bude jejich budoucnost jakákoli, za tyhle nádherné momenty to zkrátka stojí.

Pár metrů od ležící dvojice zapraskají větvičky. Nemají však čas strachovat se o totožnost nově příchozích – chvíli na to totiž oba chlupáči dojdou až k nim a stulí se jim k bokům, každý k jednomu z nich. A tak oba leží dál, přitištění k sobě a drží se za ruce, prsty propletené. A v ten moment je jedno, co se dělo a bude dít. Je jedno, odkud jsou – protože v tu chvíli jsou jen spolu. Milují se. A na tom záleží.

A brunet se nezmůže na nic než na šťastný úsměv, který nemůže schovat. Dál si vybavuje, co všechno předcházelo téhle chvíli, vybavuje si své vlastní dětství a dospívání a přemýšlí...
Už si je jist. Už nepochybuje. Když se tehdy chtěl přestěhovat kamsi do lesů, když chtěl zvířata a klid, nebyl to jen hloupý sen jeho naivního já. A tehdy to věděl, jen to skryl, schoval před sebou samým – tohle byla jedna z těch chvil, pro něž to chtěl učinit. Tehdy snil o takovém momentu, i když si ho nedokázal představit přesně. Snil o takovém poutu s přírodou a zvířaty, jaké získal, a snad i o poutu k jednomu protivnému bačovi země Nikoho, kterého tak moc miluje. A právě v ten moment to je tak čisté a jasné.

Stejně tak čisté a jasné jako letní nebe té noci, kdy na něm není ani mráček, který by dvěma mladíkům zakrýval výhled na oblohu plnou blyštivých světýlek... Tu noc se rozhodly putovat po nebi a plnit přání všem, kteří pozvedli hlavu k výšinám a chtěli spatřit nebeské divadlo.

Temné nebe jednou za čas osvítí dlouhá čára, která nad obzorem pohasne a tiché přání dvou lidských duší odlétá spolu s ní a ztratí se kdesi v dáli, kde bude zapsáno v knize jejich osudu. Jejich přání jsou totožná, ne však lehce splnitelná.
Oba ví, že pro jejich splnění musí použít notnou dávku trpělivosti, tolerance, shovívavosti k odlišnostem toho druhého, a k tomu jim buď ku pomoci jejich láska, která je obklopuje a žhne z jejich aur stejně, jako ta nejzářivější hvězda.