Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 23.

Konečně vše znělo tak, jak mělo. Usmál se, znovu zkusmo přejel po strunách a přivřel oči, vychutnávaje si ten dokonalý pocit. Jak dlouho už kytaru neměl v rukou? Jak moc mu to jen chybělo... Proč si ale za všechna ta léta nevzpomněl, neoprášil svůj milovaný nástroj a vše si nepřipomněl? Proč to neudělal, když byla celou dobu tak blízko? Najednou nechápal, proč to musel být až Levi, kdo mu dal na klín onen nástroj a nechal ho zase pro jednou hrát. Najednou nechápal, proč vlastně přestal...

Znal spoustu písní, možná, že by v hlavě vyštrachal akordy k pár popovým skladbám, pamatoval si rockové hity své doby, před očima se mu ale zjevilo něco úplně jiného. Oheň, který do tmy plápolal, vzpomínky v jeho hlavě a snad i jeho společník ho najednou nechaly propadnout se zpět do světa, který tehdy tolik miloval. Pamatoval si, co kdysi jeho vedoucí hráli u ohně a čím ho tak uchvátili, tehdy, ve tmě, kdy zíral do plamenů a poslouchal...

A teď tam koukal zas, slova se mu vracela sama od sebe, a tak začal hrát, vzpomínal a zpíval, byla to jen obyčejná písnička k táboráku, ale pro něj nesla zvláštní význam, nemohl ji vynechat. Připadal si, jako by se její pomocí Levimu svěřoval s něčím, co nikomu neřekl, s tajemstvím, které v sobě nosil. A přesto to byla jen hloupá píseň...

Levi jen nehybně seděl a nechal se unášet tóny kytary, kterou Eren dokázal bravurně rozeznít. Zavřel oči a s čirou fascinací poslouchal zvuky strun, jenž dlouhé prsty zručně a bez zaváhání vybrnkávaly. Byl okouzlen naprosto čistým hlasem, který bez jediného nečistého tónu zpíval píseň, kterou tak dobře znal. Sám Eren vypadal, že je naprosto ponořený do hraní a vytrvale hleděl do plamenů, které tancovaly v odrazu lesklé kytary a také se odrážely v oceánových očích hudebníka.

Levi z něj nedokázal spustit zrak, fascinovaně hleděl do soustředěné tváře a ve světle oranžových plamenů vypadal Eren nádherně.  Nechtěl, aby tahle chvíle skončila, přál si, aby trvala navždy, aby tady mohli jen sedět a nechat se unášet magickou nocí, protože přesně takhle tuto chvíli Levi cítil. Cítil, jako by se v něm zrodilo něco, co dávno zapověděl, co už nikdy nechtěl zažít, protože, ač je to to nejkrásnější v životě člověka, když o to potom zmizí, bolí to. Bolí to dlouho a úporně, nejsou na to léky a vyléčit to dokáže pouze čas a ten je pro onoho člověka nepřítel. Vyhrabat se ze spárů té potvory lásky je očistec. Dlouhý a neúprosný. Ani minutu nedaruje a drásá srdce i myšlenky...

A on ji právě teď znovu pocítil, ten prvotní pocit, když se celá bytost tetelí štěstím, poznáním, něčím, co snad ani z tohoto nepřejícného světa nemůže být, a přece to zažívají tisíce, miliony lidí denně. Je to tak běžné, jako si jít ráno koupit čerstvé pečivo, a přesto tak úžasné a neuvěřitelné, že má člověk pocit, že vzlétne, že už ho nikdy nic nemůže zničit.

Jenže on už si toto zažil, ten pocit už jednou měl a věděl, co následuje, když láska sbalí kufry a jde o dům dál. Zůstane jen nejistota a zoufalé trápení. Láska je jako droga, která se ale nedá koupit, ta musí přijít sama a většinou je nečekaná, a proto tak šokující.

Teď měl naprostou jistotu, kdy si láska ty kufry sbalí. Hned zítra ráno a on už pak bude moci jen vzpomínat, opět léčit duši a prosit čas, aby byl vstřícnější a nechal ho brzy zapomenout.

Zamiloval se.

Srdce mu ukradl ten nejnedostupnější člověk, kterého mohl potkat. Protivný, sebestředný Pražák s romantickou duší, který byl ve své podstatě úžasný. Zapadl sem během dvou dnů jako by tady žil roky, jako by se pro život na venkově narodil, jen adresa trvalého pobytu byla špatná. Byl jako stvořený pro uzavřeného Leviho, který by mu byl ochoten odpustit i jeho občasný příliš sebevědomý výlev, a ještě rád by se s ním hádal. Kdo mu naposledy takhle zvedl tlak, kdo ho málem rozbrečel, kdo ho donutil za těch pár dní se tolikrát rozesmát? Celé dlouhé roky nikdo nedokázal sloupnout jeho tvrdou slupku, kterou si chránil možná až příliš křehkou duši.

A teď tu vedle něj sedí a hraje, nádherně, procítěně, jen pro něj...

Poslední tóny dozněly, stejně tak i brunetův hlas a on odpoutal oči od plamenů, aby je mohl přesunout do těch Leviho. Na tváři měl úsměv, který nedokázal potlačit a v očích štěstí...

Připadal si tak volně a šťastně, byla to svoboda, co mu hudba a plameny dávaly? Nevěděl. Ale bylo to nádherné. Ten moment byl naprosto kouzelný, měl pocit, že by takhle mohl hrát a zpívat donekonečna, stejně jako kdesi hluboko v sobě cítil, že by to možná dokázal i ještě déle, seděl-li by Levi vedle něj. Byl to návrat do šťastných let, co mu černovlasý umožnil, bylo to něco, co už nezažil roky. Najednou měl chuť se usmívat, bláznit, ale zároveň tu chtěl sedět napořád.

Najednou bylo všechno tak moc správné a v pořádku, ten pocit ho zasáhl jako nečekaná lavina, nedalo se ale říct, že by mu vadila, což bylo také překvapující. Ať už se dělo cokoli, v ten jediný moment měl dojem, že by tam zvládl sedět roky a že to tak prostě mělo být...

Přišel si zase jako ten kluk, co chtěl dobýt svět. Nejen zevnějškem, cosi v něm samém se na tu chvíli posunulo a otevřelo mu oči, najednou, tam ve tmě u ohně cítil život kolovat ve svých žilách, cítil, že by mohl létat, kdyby vyskočil, srdce mu bilo jako splašené a do očí se mu z toho všeho až tlačily slzy.

„Děkuju..." zašeptal, stejně jako minulý večer. Nemohl jinak. Za to všechno, co mu právě dopřál, za kytaru, za to, že tam byl s ním. Za návrat do dětství, za to, že si ho poslechl. Za všechno...

Levi se tím slovem díků probudil ze snu, krásného a neuchopitelného, ale pohled do velikých, vděčných očí ten pocit souznění a lásky znásobil ještě tím více. Skoro se bál promluvit, prolomit ten klid, který mezi nimi teď na malou chvíli panoval. Praskání ohně a koncert cvrčků dokonale stačil k tomu, aby ticho nepůsobilo zdlouhavě. Netušil, co říct, ale věděl, že promluvit musí. Musel mu nějak sdělit, že tato chvíle byla okouzlující, nádherná, nejkrásnější, jakou kdy ve svém životě zažil.

„To já děkuji, bylo to krásné... hraješ úžasně," věděl, že nedokáže slovy říct, jak se cítil, jak na něj zapůsobila jeho hra. Na jednu stranu ani nechtěl, aby to Eren věděl, na druhou mu však byl vděčný, že mohl s ním po boku zažít tak neopakovatelnou chvíli.

„Teď je řada na mně," pokýval hlavou, a když viděl, jak se na něj hnědovlásek dívá, raději sklopil oči ke svým houslím, které už držel v ruce.

I on musel chvíli ladit, po chvíli však již vstal, zadíval se na hvězdnou oblohu, nadechl se a nechal sjet smyčec po strunách a rozezněly se první tóny písně Shallow. Zavřel oči a soustředil se na píseň, kterou naposledy hrál Erwinovi. Ten ji však nijak neocenil, a dokonce se ho tenkrát zeptal, co že na tom fidlání vidí. Od té doby neměl housle v rukou, kromě těch pár lidovek, které si zahrál včera na pouti. Až teď. Eren jej přiměl, aniž si to uvědomil, aby oprášil ve své mysli píseň, která pro něj hodně znamenala a s úsměvem vzpomínal, jak ji schválně zkazil na přijímačkách na konzervatoř. Nechtěl tam a matka tenkrát myslela, že jej vydědí.

Avšak nyní ji hrál čistě, bez zaváhání a s pocitem lehkosti, že ji hraje člověku, který pro něj v tuto chvíli znamenal nejvíc.

Do táhlých tónů houslí se temnou nocí rozezněla i kytara. Levi překvapením otevřel oči a zadíval se na sedícího hnědovláska, avšak hrát nepřestal. Skladba najednou dostala úplně jiný rozměr. Už od první chvíle byli sladěni, jako kdyby spolu hráli odjakživa a snad i jejich duše byly propojeny tou písní...