The heart gets no sleep

Alternativa k vězeňskému světu 20

Vrátila jsem se do bytu až za tmy. Trochu mě překvapilo, že jsem našla Toma sedět za stolem s notebookem. Bylo to snad úplně poprvé, co jsem ho viděla s počítačem, a ne s knihou. Mračil se na monitor počítače a něco si přitom bezmyšlenkovitě čmáral na papír vedle.

„Ahoj." Řekl opatrně, když jsem za sebou zavřela dveře. Počítač zavřel, když se zvedl od stolu, aby mohl jít za mnou.

„Našel jsem si právníka."

„Jak to? Co se změnilo?"

„Máš pravdu. Přemýšlel jsem o tom, skutečně bude lepší se připravit než čekat na to, co se stane."

„Díky."

„Nemám nejmenší tušení, jak se v takových situacích chovat, ale nechci, aby ti někdo ublížil, to doufám víš, miláčku." Podíval se na mě prosebně a čekal, než jsem nepatrně kývla na souhlas. Nechala jsem ho, aby mě objal.

„Vím, že se bojíš, ale jsem tu pro tebe. Budu s tebou sdílet tvůj strach a obavy, jestli je to to, co potřebuješ."

Neodpověděla jsem. Potřebovala jsem ho cítit, co nejblíže k sobě. Postavila jsem se na špičky a políbila ho. Měla jsem to udělat už odpoledne, a ne si tak paličatě trvat na svém. Jen proto, že jsem potřebovala, aby uznal, že mám pravdu. Nejspíš bylo nakonec dobře, že někdo z nás dvou, má chladnou hlavu a neviděl to hned v tom nejhorším.

„Půjdeme si lehnout?"

„Hm." Zamručela jsem do jeho krku, když mě zvedl do náruče.

Převalovala jsem se celou noc. Ani jeho objetí nepomohlo, abych se uklidnila a na chvíli usnula. V půl šesté ráno jsem spánek vzdala definitivně, aby se aspoň mohl vyspat on. S přípravou jsem si dala načas. Vysprchovala jsem se, učesala a nalíčila. Nutně jsem potřebovala schovat kruhy pod očima i to, že jsem kvůli nevolnosti bílá jako stěna. Co se to se mnou děje? Nebyla jsem ve své kůži a necítila se sama s sebou. Tom vstal hodinu po mě a pustil se do přípravy snídaně a já se musela posadit k oknu, abych se z toho smradu nezvracela.

„Jsi v pořádku? Jsi bílá jako stěna? Neměla bys tam nechat svou právničku jít samotnou?"

„Ne, ale budu, až to budu mít dnes za sebou. Musím tam být, brali by to jako přiznání."

„Promiň, ale vypadáš hrozně."

„To ti děkuji. Potřebuji se vyspat, to je všechno."

„Můžu pro tebe něco udělat?"

„Asi ne. Jen tu prosím buď až přijdu, ano?"

„Bydlím tady, pamatuješ." Smál se, když se sklonil, aby mi dal pusu na špičku nosu.

„Miluji tě."

Uvnitř jsem cítila, že by to mohlo být na dlouho naposledy, co mu to říkám. Potřebovala jsem to říct nahlas. Začínám být vážně divná. Kroutila jsem hlavou, když jsem si zastavovala na ulici taxík, protože jsem se necítila na to, abych řídila.

„Ahoj." Zdravila mě Amanda.

„Ahoj."

„Co je ti?"

„V noci jsem nespala. To je to na mě tak vidět?"

„Pro někoho, kdo tě nezná, ne. Neboj se, Am. K žádnému trestu nedojde." Mrkla na mě, než pro nás sekretářka přišla. Šly jsme vedle sebe ve stejném rytmu a já si na přála, abych si dnes věřila, stejně jako ona. Chtěla jsem se jí ještě zeptat, jestli Dan něco zjistil, ale neměla jsem příležitost.