The heart gets no sleep

16. Kapitola - Setkání bez pravidel

„No tak uvolni se!" přikazuje mi nervózně.

„Já se snažím. Stojíš moc blízko."

„Lepší." Vydechne škádlivě. Jeho dech mě zašimrá na krku.

„Musíš se naučit ovládat za každých okolností a takhle se to nejlíp naučíš. Pak už tě nedokáže nic rozhodit."

„Ty mě rozhodíš pokaždé. Ještě nikdy jsem to takhle neměla. Je to jako na houpačce a jsem si jistá, že za to můžeš ty. Magie většinou jen dřímala."

„Protože se jí bojíš. Nechceš ji používat. A strach není dobrý pán, pro nikoho. Teď zavři oči."

„Nebojím se. Jen..."

„Nelži, maličká, poznám to. Bojíš se své magie a tím se i ona bojí tebe. Teď zavři ty oči!"

„Jak to, že toho tolik víš?"

„Pokoušíš mou trpělivost, maličká." Zašeptá. Z jeho tiché výhružky mi vstávají vzrušením chloupky na krku.

Prudce otevřu oči. Klid. Vykřiknu, když uvidím, jak kolem mě hoří deka, kterou jsem přikrytá. Můj příliš živý sen, probudil nejen mě, ale i mou magii. Dýchej. Nádech. Výdech. Kontroluj ji. Ty to zvládneš. Zní mi v hlavě. Odfrknu si, ale jako kdybych tím jen přiměla oheň nabrat na intenzitě. Věř mi. Ty mu vládneš. Stálo mě to hodně soustředění. Křečovitě jsem k sobě tiskla oční víčka. Oheň uhasínal, pomalu a postupně, dokud kolem mě nezbyla jen černá, kouřící hromada zbytků látky. Vylezla jsem ze zničené postele a otřepala si popel z oblečení. Pokoj byl plný kouře a mě se v něm těžce dýchalo. Utekla jsem na terasu, kde jsem překvapeně koukala na velké slunce, které už bylo vysoko nad městem. Jeho paprsky se odráželi od zlatých střech města a zdí paláce. Byla to nepopsatelná nádhera. I když slovo nádhera to vůbec nevystihovalo. Přišla jsem si, jako kdybych přeci jen umřela a probudila se v nebi. Dost to odpovídalo tomu, jak jsem si představovala ráj. Lehký vánek se mi opřel do tváře a já ho vítala, protože mě příjemně chladil. Tišil ten oheň uvnitř mě, který stále hořel v plné síle.

„Paní?" ozvala se za mnou váhavě Esla. Stála mezi oblouky portálu a trochu nedůvěřivě mě pozorovala. V rukou držela, naštěstí jiné oblečení, než jsem měla na sobě.

„Dobré ráno." Odpovím s úsměvem.

„Je odpoledne." Zpraží mě. „Královna si přeje, abyste se k ní připojila na oběd."

„Jistě. Pomůžeš mi?"

„Od toho tady jsem." Zamumlá tiše. Zamračím se. Nevím, proč, ale něco na tom, jak se mnou mluví mě neskutečně irituje. Nemůžu si pomoci. Nervózně se ošívám, když mě obléká do jiných šatů, i když mě češe. Nejsem zvyklá, že by mi někdo z tak jednoduchými věcmi pomáhal, ale musím říct, že byla skutečně šikovná. Vlasy mi zapletla do jednoduchého drdolu, který upevnila jemným zlatým věnečkem s drobnými tyrkysovými kvítky, které měly totožnou barvu, jako šaty, co jsem měla na sobě. Dlouhou jehlicí mi potom vytahovala některé prameny zvlněných vlasů. Když mi utahovala nové šaty, nemohla jsem si nevšimnout jejího šokovaného výrazu, když pohledem zavadí o moje záda. Sama jsem ještě nesebrala odvahu, abych se na ně podívala. Nestála jsem o to, abych viděla, jak mě Natasha navěky poznamenala. A Frigga se až příliš snažila o to, abych na to nemyslela.

„Máte zajímavé tetování." Řekne nesměle. Stojí přede mnou a zlatou sponou, mi sepíná šaty na levém rameni.

„Jen jedna nerozvážná hloupost." Odpovím a doufám, že se v tom dál nebude šťourat. Nejsem si jistá, jestli ví, co ty runy znamenají. Je očividné, že se jí moje vyhýbavá odpověď nelíbila, protože se tváří nesouhlasně. Ví, co to znamená. Pomyslím si. Její pohled je najednou chladný a nepříjemný. Nemám náladu, abych se v tom dál šťourala, očividně musím počítat, že se s touhle reakcí budu potkávat i tady. Slyším, jak si pro sebe něco mumlá, když začne uklízet tu spoušť, co jsem udělala. Cestu musím očividně najít sama. Naposledy se ještě podívám do velkého zrcadla. Tahle barva se mi docela líbí. Není to sice moje oblíbená, ale dává tak nějak vyniknout mým tmavým vlasům a barevným očím. Vyklouzla jsem ze svého pokoje, bez Eslina povšimnutí. Na mou otázku, zda mám na ní čekat, neodpověděla. Neměla jsem tušení, kam bych měla jít, a tak jsem se jen beze smyslu toulala palácem. Byla jsem zvědavá. Bylo to tak nádherné místo. Následovala jsem svůj instinkt a scházela po schodech níž, do hloubi paláce. Nakonec zmizela velká okna a cestu mi osvětlovaly jen lampy.