The heart gets no sleep

11. Kapitola - Probuzení

Píp. Píp. Ten zvuk mě zabije. Ozývá se kousek od mé hlavy a já mám chuť ten přístroj rozmlátit ať je to cokoliv. Víčka se mi těžko zvedají nahoru, ale aspoň trochu se mi to podaří. V pokoji, kde ležím panuje šero, díky závěsům, které jsou zatažené přes velká okna. Ztěžka pohnu hlavou, abych viděla Starka spícího, skrouceného na židli vedle postele.

„Pane, slečna Amora je vzhůru." Ozve se pokojem, než si v hlavě vůbec dokážu srovnat, co bych vlastně měla říct. Oslovený s sebou škubne a prudce zvedne hlavu.

„Co se děje? Jarvisi?"

„Pane, chtěl jste..."

„Jo, díky." Řekne roztržitě.

„Jak jsem se sem dostala?"

„Přinesl jsem tě sem, abych se o tebe mohl postarat. Byla to velká hloupost, co jsi udělala."

„Možná, ale pomohlo to."

„O tom se s tebou přít nebudu. Jak se cítíš?"

„Jako kdybych narazila do zdi a potom mě někdo hodil do ždímačky."

„Pane, pád a následný náraz do vašeho brnění způsobil bezvědomí, které pravděpodobně mělo vliv na paměť, slečny Amory. Nedokáži určit, zda bude ztráta trvalá nebo ne."

„To je v pořádku, Jarvisi. To není důležité. Co si pamatuješ naposledy, Amoro?"

„Jak jsem vyšilovala kvůli těm testům."

„Dobře. Už nejsi naštvaná, že jsme ti to neřekl?"

„Jako kdyby můj vztek něco změnil. Chci věřit tomu, že jste k tomu měli dobrý důvod a tím bych to uzavřela."

„Jak dospělé. A co Loki?"

„Kdo?"

„Ten, co jsi ho vyslýchala. To on ti prozradil mé tajemství. Unesl tě před šesti dny."

„Nevím o kom mluvíš. Proč se mě na něj ptáš?"

„Vážně sis jistá, že nevíš, o kom mluvím? Choval se jako smyslů zbavený, potom, co jsi začala padat dolů, Amoro. Museli jsme ho omráčit. Snažil se k tobě dostat přes nás všechny, když jsem tě chytil."

„Vím, že je to bůh ze severské mytologie, ale nic víc." Řeknu nekompromisně a zavřu oči. Chtěla jsem si v klidu projít své vzpomínky a zjistit, zda je v nich něco, co bych měla zapírat, ale nemohla jsem najít nic.

„Mě osobně na tom nezáleží, ale oni se budou vyptávat. Můžu tu chvíli oddálit, co nejvíc, ale nakonec se to stane."

„Vím o tom. Budu připravená."

„Dobře. Záleží mi jen na tom, že ses probudila a jsi v pořádku. Nebýt tebe, nejspíš bychom tenhle rozhovor ani nevedli. Kdybys nevěděla o tom žezlu. Jak dlouho už víš o svém nadání?"

„Dlouho. Bylo tu vždycky."

„Bylo?"

„Je pryč. To, co jsem udělala byl okamžik, proč jsem ho měla. Kompletně jsem ho vyčerpala."

„Jsi si tím jistá?"

„Ano."

„Nejspíš je to dobře. Odpočiň si. Až přijdou ostatní, budou tě chtít vidět."

Roztržitě mě pohladil po hlavě, než mě nechal samotnou. Cítila jsem příšerně, jak psychicky, tak fyzicky. Bolelo mě celé tělo, ale nebylo to nic oproti té prázdnotě, co jsem cítila uvnitř. Jako kdyby na té ulici, zemřela má polovina. Jako kdybych najednou nebyla kompletní. Dlouho předtím jsem věděla, že by to mělo být to poslední, co jsem udělala. Měla jsem zemřít, proto jsem se chovala, jako kdyby na ničem nezáleželo. Ale teď, nevím, co mě čeká a nebude to nic příjemného s tím jediným jsem si byla jistá. Stála jsem před něčím o čem jsem poprvé za celou dobu nevěděla vůbec nic. Vzhůru do neznáma.