The heart gets no sleep

Alternativa k vězeňskému světu 6

8:30. Sakra. Zatřepala jsem hlavou a znovu se podívala na telefon. Ukazoval pořád stejný čas. Jak jsem mohla zamáčknout budík?! Rychle jsem se zvedla z postele. Hiddlestonova přednáška začala už před půl hodinou. Ve spěchu jsem se oblékala do prvních věcí, co jsem našla v šatně a vyběhla s věcmi z hotelu. Super začátek nového týdne. Zase přijdu pozdě. Mohla jsem se jen domýšlet, co se bude dít, jakmile projdu těmi dveřmi. Možná jsem se na to měla vykašlat úplně a omluvit se na nemoc, nebo něco takového.

„Slečno van der Mayers, ani si nesedejte." Promluvil na mě, jen co jsem prošla dveřmi do přednáškového sálu. Všichni se dívali na mě, jak budu reagovat, včetně Elen, která se na mě poťouchle usmívala.

„Ale, pane profesore, prosím..."

Přeměřil si mě pohledem, než se nadechl, aby mohl mluvit.

„Co bylo vždy uvedené v knihách Jane Austenové jako jméno autora? Odpovězte na mnou otázku správně a smíte se posadit, slečno van der Mayers."

Několikrát jsem beze slova otevřela a zavřela pusu, ale nedokázala jsem ze sebe dostat ani slovo. Byla to od něj výzva. Propaloval mě celou dobu naštvaným pohledem.

„Prosím, odejděte. Počkejte na mě před mou kanceláří."

Mávl rukou ke dveřím, když viděl, že se nemám k odpovědi. V hlavě mi to běželo, jak blázen. Věděla jsem, že to bylo něco, o čem mluvil ve své přednášce v pátek a já to napsala i do té práce.

„Austenová nikdy nepřiznala autorství svých knih. Na obálce bylo vždy „by a Lady". Až po její smrti se její bratr rozhodl odhalit její totožnost." Vyhrkla jsem na jeden nádech. Všichni se jako na povel nadechli se mnou a čekali, co odpoví profesor.

„Posaďte se."

„Děkuji."

„Proboha, Am. Kde jsi?! Víš, že tě příště zabije, až zase přijdeš pozdě."

„Vím o tom. Já vážně chtěla přijít včas. Celý víkend jsem psala tu práci, co po mě chtěl."

„Slečno Jonesová, víte, proč Charlotte Brontëová odsoudila Pýchu a předsudek?" otočil se k Elen v první řadě, která na něj šokovaně koukala. Jestli jsem předtím měla pocit, že mě se pokouší zabít pohledem, nebylo to nic proti tomu, jak se koukal na ni.

„Ne-Nevím." Vykoktala nakonec asi po pěti minutách.

„Byl jsem týden pryč a nikdo z vás si neprošel látku, kterou jsem vám dal za úkol?! Je v téhle třídě, plné ignorantů, někdo, kdo zná odpověď na mou otázku?!" ptal se rozčileně. Zahodil fix, který držel v ruce a posadil se na katedru.

„Ne? Tak vám doporučuji, abyste začali procházet své výpisky a přemýšlet. Tahle hodina neskončí, dokud nedostanu odpověď."

„Víš to?" naklonila se ke mně Mona.

„Slečno Martinová, pokud nechcete odpovědět, tak, prosím, mlčte."

Překvapilo mě, když Monu oslovil jménem. Bylo to poprvé za celou dobu, co oslovil někoho jiného než mě nebo Elen. Celá třída seděla bez jediného slova a usilovně listovala poznámkami. Byla jsem si jistá, že to něco takového na své přednášce nikdy neříkal, ale možná to zaznělo na semináři. Že by to bylo otázka přímo na mě? Procházela jsem svou vlastní práci a doufala, že se nepletu. Chtěla jsem tu hodinu ukončit, i když jsem věděla, že to ještě schytám.

„Brontëová Austenové vytýkala, že nevzrušuje čtenáře ničím prudkým, což je vzhledem k románům Brontëová, v jistém smyslu pravda. I když si neuvědomovala fakt, že Elizabeth Bennetová a Jana Eyrová jsou v podstatě pokrevními sestrami, přesto, že se liší v tónu toho, jak jsou popisovány. Obě tyto postavy byly zrozeny z jedné vnitřní touhy, a to touhy po svobodě." Přečetla jsem jeho vlastní slova z poznámek. I na tu dálku jsem viděla, jak se jedním koutkem usmál.