The heart gets no sleep

75. Kapitola - Zlost vs. Láska

„Co kdybychom strávili Vánoce a Nový rok mimo město? Maileen by se to líbilo." Nadhodil nenápadně taťka, když jsem se po dlouhém dni na Kamar-Taj vrátila později než obvykle a úplně vyřízená. Byla jsem mu vděčná, že malou uložil a já se teď mohla zhroutit do rohu sedačky a na chvíli zavřít oči.

„Určitě by se jí to líbilo."

„Co kdybychom odletěli už zítra."

„A kam? Kam chceš jet?"

„Myslel jsem nějaký srub na Aljašce."

„Klidně. Taky už potřebuji změnit prostředí." Zamumlám do polštáře.

„Friday, můžeš nám připravit seznam toho, co budeme potřebovat? A najít to nejlepší místo?"

Neposlouchala jsem její odpověď. Neměla jsem na to sílu. Začínala jsem doufat, že by mě mrazivé prostředí Aljašky mohlo přivést na jiné myšlenky. Začínalo mi lézt na nervy, jak pořád všichni opakovali, že to chce čas, že to bude lepší. Čas nepomáhá. Je to sračka. Myslela jsem si. Ať už jsem dělala cokoliv, byla kdekoliv a byla k smrti unavená, nepomáhalo nic. Nemohla jsem v noci spát, dokud jsem se do spánku neprobrečela. Bojovala jsem s ní, ale bolest ze ztráty nade mnou každý den vyhrávala a já nevěděla, co víc bych měla dělat. Doufala jsem, že změna prostředí pomůže. Friday pro nás vybrala pohádkový srub na břehu jezera, kousek od malého městečka. Všude kolem se rozprostíraly zasněžené lesy a hromady sněhu, které pro Maileen představovaly každodenní nové dobrodružství a pro mě neustálou živou vzpomínku na Lokiho, na jeho magii.

Třetí den. Bylo to třetí den od našeho příjezdu sem, když jsem ucítila, jak se magie sama opírá do mých nastavených hranic. Jak se sama probouzí způsobem, o kterém jsem si myslela, že už nikdy neucítím, nezažiju. Měla jsem strach, skutečný strach. Ne, teď a tady, ne, prosím. Opakovala jsem pořád v duchu, škemrala jsem ke své moci, aby se uklidnila, ale moc dobře jsem věděla, že je to k ničemu. Byla jsem jen kousek od toho, abych vybouchla. Nedalo se to vydržet, cítila jsem, jak se oheň skrz mě probíjí ven. V poslední chvíli jsem se sebrala a vyběhla z domu. Mám jen jedinou naději. Sníh pod mýma bosýma nohama tál. Musela jsem to stihnout, nemohla jsem jim zůstat na blízku. Nechtěla jsem mé rodině ublížit. Rozběhla jsem se po molu a skočila do jezera. I když bylo zamrzlé, led pod náporem mého ohně tál, jako máslo a já se potápěla hlouběji do ledové vody, když moje moc explodovala. Cítila jsem, že se uvolnila jako rázová vlna. Vnímala jsem, jak se kolem mě ve vodě objevují drobné bublinky, jak se voda v jezeře začínala vařit. Doplavala jsem už rozmrzlým jezerem zpátky k taťkovi, který stál v naprostém šoku na břehu.

„Co to mělo být? Zbláznila ses?!" křičel na mě, když jsem vylezla ven a oblečení na mě začalo mrznout. Nepomohl ani fakt, že mě zabalil do teplé deky.

„Neměla jsem na výběr. Musela jsem, kdybych to neudělala, zabila bych vás všechny." Odpověděla jsem přidušeně a vyběhla po schodech do našeho pokoje. Během té chvíle, než jsme došli zpět dovnitř už jsem měla rty úplně modré. Musím pro svou moc najít nějaké smysluplné využití. Ale jaké? Zašklebila jsem se na svůj odraz v zrcadle. Zrovna, když jsem se snažila dostat z těch mokrých věcí, jsem si všimla Stephena, který stál za mnou.

„Copak už si nepamatuješ, co se stalo posledně, když ses ke mně takhle plížil?" zasměju se a podívám se na jeho odraz, který se tváří děsně vážně.

„Co se děje?" zarazila jsem se uprostřed pohybu a otočila se k němu.

„Měla bys jít se mnou."

„Proč? Mám volno, snažím se trávit čas s rodinou."

„Thor se vrátil."

„A co je na tom, tak důležitého. Věděla jsem, že tam nebude navěky."