The heart gets no sleep

45. Kapitola - Kdo z koho?

Poprvé po roce, jsem v noci mohla usnout skoro bez starostí. Vím, že od transplantace k úplnému uzdravení bude ještě dlouhá cesta, ale už to aspoň nebude cesta strachu. Cítila jsem, že ze mě spadl obrovský kámen. Díky tomu jsem ráno nevstala úplně hotová a měla tak možnost přemýšlet nad tím, co si vezmu na sebe. Stojím před skříní dlouho, než si vezmu na sebe dlouhé krajkové body s výstřihem až k pupíku. Líbí se mi, jak kopírujeme moje tělo a zdůrazňuje vše, co je potřeba. K tomu oblékám kožené kraťasy a páskové boty na vysoké platformě. Všechno ještě doladím jemným líčením a stažením vlasů do vysokého culíku. Když se objevím v hale, cítím na sobě pohledy všech, co tam takhle brzy jsou. U recepce stojí James, který na mě uznale hvízdne.

„Dneska z tebe půjdou všichni do kolen, Am." Směje se.

„Díky. V tou doufám, kdyby něco, jsem na telefonu."

„Neboj, dnes to zvládnu."

„Dobře, zatím ahoj."

Mávnu na něj, než vyjdu z hotelu. Bez zádrhelů se dostanu do studia. Musela jsem si boty sundat, protože jsem s nima nemohla řídit. Dorazím s předstihem, a tak mám čas, než dorazí Tom. Posadila jsem se do křesla a s nohama přes opěrku, jsem předstírala, že si čtu. Nemusím ani zvednout pohled. Vím přesně, kdy Tom do místnosti vejde, podle toho, jak najednou atmosféra mezi námi zhoustne.

„Dobré ráno." Odpovím s úsměvem. Zvednu se, aby se mohl posadit.

„Tobě taky." Odpoví trochu zaraženě. Bere si ode mě kafe, které mu podávám a já se bez řečí pouštím do práce. Dávám si záležet na tom, abych se stavěla tak, aby se nemohl vyhnout pohledu do mého výstřihu, abych se ho kdykoliv letmo dotkla. Musela jsem se hodně ovládat, abych se nesmála tomu, jak moc se snaží, ale nakonec nad ním jeho mužské já vyhrálo. A když jsem se naklonila, abych si mohla vzít štětec na pudr, abych jeho líčení zafixovala, hrnek mu najednou vypadl z ruky a kafe se rozlilo po podlaze. Přerývavě dýchal, stejně jako já.

„Uklidím to." Řeknu jakoby nic a hážu na tu louži nějaké ubrousky. Tom se mi snaží pomoci, ale chvílema je to pro něj těžké, protože neví, kam s očima. Jedna, jedna, Tome. Pomyslím si. Potom už ho nechám jít, aby se mohl převléknout do svého kostýmu. Doufala jsem, že by mohl být dneska klid, ale nemohla jsem se z placu hnout, protože Loki potřeboval pořád nějakou úpravu. Když jsem asi po dvanácté opravovala Tomovo líčení, chytil mě za ruku, když jsem ji zvedla se štětcem k jeho obličeji.

„Vím, o co ti jde." Řekne skrz zaťaté zuby.

„Nevím, o čem mluvíš." Odpovím s úsměvem a vykroutím ruku z jeho sevření.

„Ještě chvilku takhle pokračuj a já ti garantuji, že budeš mít vážné problémy, ty malá potvoro." Zavrčí mi do ucha, když se zvedá, aby se mohl vrátit na plac. Naskakuje mi husí kůže, už jen z toho, jak moc blízko ke mně je. Jeho dech mě šimrá na citlivé kůži na krku.

„To si nemyslím." Odpovím a drze se na něj usměju, než mu uhnu z cesty. Po celém dni, cílené provokace, jsem přeci jen trochu nervózní, když padne poslední klapka a já čekám na Toma zase v maskérně. Řítí se ke mně, jako velká voda a já z něj mám trochu strach, protože se ke mně vlastně řítí Loki s dost šíleným výrazem ve tváři. Zastaví se jen několik kroků ode mě. Z toho čekání se mi zrychluje tep i dech. Ale ať už chtěl Tom udělat cokoliv, přeruší mu to Chris.

„Tome, jdeme si někam na chvíli sednout, připojíš se?" ptá se a střídavě kouká na mě i na osloveného.

„Rád, až to budu zase já."

„Super. Doufám, že se taky připojíš, Amoro." Otočí se ke mně.

„Asi na chvíli. Mám potom ještě nějaké povinnosti."