The heart gets no sleep

73. Kapitola - Je čas

Jak týdny ubíhaly byla jsem ráda, za každou činnost, kterou jsem mohla dělat, bez toho, aniž bych měla prostor přemýšlet sama nad sebou. Když byla Mailee ve škole, chodila jsem na základnu Avengers, kde jsem pomáhala Wandě ponořit se hlouběji do její magie, tak aby věděla, kde jsou její limity a hranice. I pro mě to byla zajímavá cesta, jelikož už jsem nemohla sílu čerpat od Lokiho, poznávala jsem sama své hranice a limity, i když byly daleko menší, než jsem si pamatovala. Díky pravidelnému cvičení jsem si uvědomovala, že se mé hranice nepatrně posouvají. Nutilo mě to neustále přemýšlet nad tím, jak je ještě posunout, abych byla lepší, silnější. A i když jsem si myslela, že pomoc Wandě pro mě bude největší výzvou, bylo to právě učení v Kamar-Taj. Nejen proto, že magie, kterou zde kouzelníci po staletí učily, byla úplně jiná než moje, ale i proto, že Wanda už s magií měla zkušenosti, ale studenti tady ne. Já jsem o svých schopnost věděla od malička a magie proto byla mou součástí celý život, pro ně to bylo něco nového, nepoznaného. Nová magie mě bavila, díky své jednoduchosti a tomu, že i složitější kouzla pro mě nepředstavovala takový úbytek energie, jako kdybych je dělala svou magií. Snažili jsme se Stephenem každou volnou chvíli vymýšlet, jak by bylo možné tyto dvě magie u pro propojit, aby fungovaly společně.

Každý večer, když malá spala, jsem se s knihou na klíně učila další a další kouzla, snažila jsem se zapojovat svou hlavu a nacházet jiné, lepší, čistší způsoby, jak to dělat. Trochu mě trápilo, že mé vlastní nadšení a vytížení všemi směry chápal jen Stephen. Rozuměla jsem tomu, proč to tak je. V mém rozvrhu nezbývalo moc místa pro spánek, ani jsem o to nestála. Nemohla jsem spát, protože mě děsily noční můry.

„Máte chvilku?" nakoukla jsem do obýváku, odkud hrála televize, když jsem malou uložila.

„Jistě. Dáš si víno?" ptala se Pepper, a aniž by čekala na mou odpověď, nalila mi sklenic.

„Díky."

„Co potřebuješ?"

„Chtěla bych si s vámi o něčem promluvit."

„O čem?"

„O Maileen."

„Co je s ní?"

„Myslím, že už nastala ta správná doba, aby prozatím jednou týdně chodila svou magii procvičovat za Stephenem na Kamar-Taj."

„Proč? Je to ještě dítě!"

„Chápu tvé rozčilení, tati, ale mě bylo stejně jako malé, když jsem poprvé měla magický záchvat a spálila náš byt skoro celý, protože jsem se nedokázala ovládat oheň ve mně. Už pár týdnů vidím, jak si některé věci usnadňuje kouzly, a i když se magie nebojí, bude pro ni jen přínosem, když ji bude moci rozvíjet. Je to pro její vlastní bezpečí, a nakonec i pro to naše."

„Hm. Já ti nevím, Am, mě se to moc nelíbí. Pořádně si to promysli. Udělala si toho tolik, abys ji ochránila. Nepřiláká to přílišnou pozornost, pokud začne magii aktivně používat?"

„Ale ona už ji aktivně používá, to je ten problém. Pokud nebude umět energii uvnitř ní směřovat, ovládat, bude narůstat a síla, která se bude hromadit přilákala snadněji cizí pohled než kouzla, která tu sílu budou směřovat. Chci, aby se v případě potřeby moje holčička dokázala bránit, schovat, kdyby se náhodou stalo, že bych ji nemohla chránit já nebo ty."

„Ale není důvod, aby to uměla. Není tu nic, co by ji i tebe ohrožovalo, teď když je Loki mrtví."

„Tati." Povzdechla jsem si.

„Nebyl pro nás hrozbou, ale sám moc dobře víš, že ty největší hrozby se v našem životě objevují ze dne na den. Nikdo se nás neptá, jestli o ně stojíme. Nechci ji učit magií bojovat, aby uměla vypálit celé město. Chci, aby se naučila svou moc ovládat, aby ji pochopila, aby s ní nebojovala jako já."

„Jsi si tím opravdu jistá?"

„Ano. Jsem si jistá, že kdyby mě se takové pomoci dostalo, nemuselo to pro mě být tak těžké, nemusela jsem mít takový strach. Byla bych ráda, kdyby Maileen dokázala svou magii vnímat jako dar, ne jako velkého strašáka."

„Tony, víš, že má pravdu. Sám sis těch kouzel všiml."

„Já vím. Já vím. Jen mi přijde, že je ještě příliš malá a jako její děda s tím nesouhlasím, ale jako někdo, kdo viděl, co dokáže napáchat magie, když se její síla hromadí, s tím souhlasím. Ale mám jen jednu podmínku. Měla by se k tomu rozhodnout sama, měla by to pro ni být zábava."

„Nikdy bych ji do toho nenutila. Nechám to rozhodnutí na ní, ale věřím, že ji to bude bavit."

„Dobrá, ať je tedy po tvém."

Probírali jsme všechny možnosti ještě dlouho potom. Domluvili jsme se, že první hodinu necháme na příští týden. Stejně trávila na Bleeker street dost času, když jsem učila na Kamar-Taj. Líbilo se jí tam, hlavně proto, že dům byl úplná kouzelnická atrakce. Nikdy jsem ji nemohla přesvědčit, že už je čas jít domů. Bylo zvláštní, jak se díky její přítomnosti to zašlé muzeum měnilo v místo plné smíchu a radosti. V tomhle byla jako já. Dokázala si každého omotat kolem prstu. Kromě Stephene měla nejraději věčně zamračeného Wonga, který jí pokaždé vyčaroval kouzelný květ lotusu, který nosila domů, jako noční světýlko. I když už jich měla skoro celý pokoj plný, musela jsem je kouzlem nechat vznášet u stropu, aby bylo vůbec možné se v něm hnout.