The heart gets no sleep

Alternativa k vězeňskému světu 3

Bylo to namáhavé, ale poprvé po dlouhé době jsem byla ten den na jeho hodině s předstihem. Seděly jsme s Monou na našich obvyklých místech a obě se do poslední chvíle schovávaly za tmavými brýlemi. Úkosem jsme obě sledovaly Elen, která seděla v první lavici a hned jak profesor vešel do třídy, se začala vrtět a upravovat si svůj závratný výstřih. Sesunula jsem se na židli níž, tak, aby na mě nebylo přes ostatní vidět a pojistila jsem si to ještě knížkou. Podepřela jsem si rukou hlavu a dělala, že si píšu poznámky, i když jsem si jen bezmyšlenkovitě čmárala na papír.

„Slečno van der Mayers, odpovíte na mou otázku?" promluvil na mě profesor a já se vyděšeně vymrštila do sedu, když jsem si uvědomila, že stojí kousek ode mě.

„Omlouvám se, pane profesore, ale neposlouchala jsem." Přiznám potichu.

„Jak jsem si myslel. Ani mě to nepřekvapuje. Když už nepřijdete pozdě, tak nedáváte pozor. Možná byste místo paření v nočních klubech, měla věnovat více času studiu a přípravám na mé hodiny."

Otevřu pusu, abych se nějak bránila, ale on mě uzemní tím, že přede mě hodí noviny s mou fotkou na hlavní stránce.

„Očekávám vás po skončení hodiny u mě v kanceláři." Dovrší svůj výstup větou, o které jsem si myslela, že se mi dnes vyhne. Sleduji jeho záda, když se vrací před tabuli. Cítila jsem se mizerně, už když jsem se ráno probudila, ale teď je to ještě mnohem horší. Aby mého utrpení nebylo málo, jeho přednáška se protáhne o dalších dvacet minut. Pomalu se loudám k jeho dveřím a mám pocit, že jdu na popravu. Dneska mě určitě vyhodí. Běží mi hlavou. Zastavím se před otevřenými dveřmi a jsem příliš zvědavá na to, abych se nepodívala, když slyším hlasy. Elen sedí na té židli před jeho stolem. Akorát s tím rozdílem, že se k němu vyzývavě naklání. To jen já si tam přijdu jako odsouzenec na smrt.

„Jak už jsem řekl, slečno Jonesová. Musíte si můj předmět napsat znovu příští semestr. Nesplnila jste mé podmínky, abych vás mohl pustit ke zkoušce."

„Ale, pane profesore, já váš předmět potřebuji. Nemohla bych napsat nějakou další seminární práci. Prosím. Jinak nebudu moci jít dál."

„Je mi líto. Podmínky platí stejně pro všechny studenty. Zapište si předmět znovu. To je vše. Můžete jít, na shledanou." Jeho hlas je jiný, nepříjemný, napjatý a já si ho dokážu úplně představit, jak stojí za stolem s rukou nataženou ke dveřím. Nečekala jsem, že se z jeho kanceláře Elen vyřítí jako velká voda, takže mě skoro porazila mezi dveřmi.

„Pojďte dál, slečno van der Mayers."

Musím se přiznat, že potom, co jsem slyšela mám trochu strach, že to od něj taky schytám. Skoro nadskočím, když za sebou Elen práskne dveřmi.

„Já. Měla bych se vám omluvit, pane profesore. V klubu. Nechtěla jsem. Zaplatím vám čistírnu nebo nové oblečení, nebo... Jen mě prosím nevyhazujte." Vyhrknu, i když se do těch vět motám.

„Přijímám vaši omluvu. Nemusíte se bát, slečno van der Mayers. Nechci vás vyhodit."

„Ne?" ptám se nevěřícně.

„Skutečně ne. Zavolal jsem si vás, protože chci, abyste se jako má nejlepší studentka účastnila bonusového kurzu z anglické literatury, který pořádá katedra literatury na Harvardu."

„Co?" ptám se šokovaně. Věděla jsem o tom kurzu, ale ani náhodou jsem si nemyslela, že bych se tam mohla dostat. Kvůli svým posledním výsledkům.

„Mám to brát tak, že jste ke všem vašim dalším otravným vlastnostem i nedoslýchavá?"

„Ne, to ne. Jen tomu nemůžu uvěřit. Myslela jsem si..."