The heart gets no sleep

64. Kapitola - Král a Enchantress

Plavovlasá žena utíkala palácem, co jí síly stačily. Běžela známou zlatou chodbou, kterou už procházela tolikrát, ale teď poprvé, cítila strach. Věděla, že cesta vede do trůnního sálu. Stráže ji znali a nikdo se neodvážil ji zastavit. Byla služebnicí samotného krále. Prudce rozrazila dveře a zastavila se až před zlatým trůnem, aby se mohla uklonit. Král na ní upřel své oko. Přísahala by, že na chvíli v něm zahlédla zlost, že ho ruší, ale neměla na výběr. Potřebovala s ním mluvit. Musel to vědět. Rychle poklekla na jedno koleno a ruku si přitiskla k prudce se zvedající hrudi. Korzet, se jí přitom pohybu, bolestivě zařezával do kůže i do dekoltu.

„Omlouvám se, Vaše výsosti, ale je to důležité." Vyhrkla překotně a zvedla se na nohy.

„Co se děje, Enchantress?!" ptal se podrážděně. Všimla si, že za celou tu dobu, co mu slouží se při tomhle oslovení, které jí dal divně usmívá. Jako kdyby nechtěl vyslovit mé skutečné jméno.

„Jde o vězně. Nevím proč, ale kouzlo slábne. Nevím, jak dlouho ho dokážu ještě udržet."

„Cože?!" vykřikne.

„Proč jsi potom tady! Mohla ses se mnou spojit telepaticky!" křičí až se po něm jeho stráže ohlížejí. Nemohla. Nikdy si mě do hlavy nepouštíš. Pomyslí si v duchu, ale nahlas nemá odvahu nic říct.

„Už jsi zjistila, co jsem chtěl?"

Přejde k ní a sevře její hrdlo, ledovou rukou, aby ji přinutil dívat se mu do očí.

„Ne. Ale myslela jsem, že tohle byste měl vědět." Vydechne překotně. Zavrčí a pustí ji. Otočí se na místě a rázným krokem přejde celý sál, ven do zlaté chodby a ke skrytému schodišti do tajné cely. Do vězení rusovlasé ženy, připoutané ke kamennému stolu. Zápěstí a kotníky má uvězněné v těžkých okovech, ze speciálního kovu, který je navržený jen pro ni, tak aby ji bránil v tom, aby se ze svého vězení osvobodila, aby se nemohla probudit její magie.

Král se zastaví u její hlavy. Oči se jí pod zavřenými víčky škubou, jako kdyby se měla každou chvíli probudit ze zlého snu. Náhrdelník, který měla stále kolem krku, s fialovýma zeleným kamenem, se jí zvedal v klidném rytmu jejího dechu. Věnoval jí ještě jeden pohled, než máchnutím ruky zavřel dveře a kouzlem je zabezpečil před rušením. Vzduch kolem něho se zavlnil, když jeho magie působila i na něj samotného. Místo starce se v místnosti objevil mladý muž v nejlepších letech. Černé vlasy mu sahaly až na ramena a jeho ledové oči, vražedně probodávaly čarodějnici, která stála před ním.

Navzdory svému odporu k ní, musel připustit, že podle místních měřítek, byla neobyčejně krásná a žádoucí, ale v porovnání s ženou, která ležela mezi nimi, vypadala v jeho očích obyčejně, nezajímavě. Moje žena. Pomysleli si král ironicky, když se na rusovlasou ženu podíval. Čarodějnice k němu přešla a položila mu svou dlaň na hrudník. Stálo ho to hodně, aby se ovládl a neotřásl se odporem. Nenáviděl, když se ho dotýkala, ale přesto všechno ji teď potřeboval. Rok se snažil prolomit kouzlo, kterým rusovlasá žena chránila svou mysl a své největší tajemství. Nedokázal to, a tak povolal ji. Připadalo mu, že i teď dokázala předvídat každý jeho krok, stejně jako když byla při vědomí.

„Chci vědět, kde je to dítě!" zavrčí podrážděně král a o krok od čarodějnice ustoupí.

„Nevím. Nedokážu to zjistit. Vždycky, když se dostanu blízko, vrátí mě to zase na začátek. Nedokážu její kouzlo obejít. Pokud bych to udělala násilím, zničím i vězení v její hlavě. A pokud je pravda, co jsem o ní slyšela, nechci být v jejím dosahu až se probudí."

„Máš jen jeden jediný úkol! Máš zjistit, kde ukryla to prokleté dítě! Kvůli tomu jsi tady, Amoro! Jen proto ještě žiješ, rozumíš?!"

„Nevyslovuj moje jméno takhle! Taky jsi té děvce takhle říkal?!" prskne po králi jako kočka.

„Ještě jednou ji takhle nazvi a slibuji ti, že to bude to poslední, co uděláš."

„Proč na tom tak záleží? Proč na ní tak záleží? Kdybys mi dal šanci, můj králi. Dala bych ti dětí, kolik by si chtěl. Čistokrevných asgarďnů, hodných tvého následovnictví. Co záleží na dítěti té midgarďanky?!"

„Nevysvětlil jsem ti to dost jasně?! Na tom dítěti závisí všechno, celá budoucnost!"

Otočí se k čarodějnici zády. Zvedne ruku nad tělo vězenkyně. Zlatá síť kolem ní se zachvěje a odhalí rudou skvrnu na jejích šatech.

„Co je tohle?! Neřekl jsem, že ji máš zabít!" křičí, až se čarodějnice před jeho vztekem choulí do sebe.

„Já..." brání se, ale její vlastní hlas ji prozradí, když se jí strachy zlomí. Věděla, že v tomhle jeho vzteku nemá smysl se s ním dohadovat ani mu nic vysvětlovat. Spolkla větu, kterou chtěla říct. Sledovala jak svou magií, hojí ránu pod jejími šaty.

„Ještě jednou, se ji pokusíš zabít a budeš čelit mému hněvu! A teď vypadni! Nechci tě už dnes vidět!"

„Jak poroučíš, můj králi." Kapituluje nakonec a s úklonou zmizí.

Černovlasí král dojde k vězenkyni, co nejblíže. Dlouhými prsty se opatrně dotkne její tváře. Kůži má pořád stejně horkou, jako si pamatuje, stejně jako oheň, kterému vládne, a který hoří v jejím těle. Skloní se, aby přitiskl své chladné rty na její. Ten dotyk ho pálí, nejen na kůži, ale i v hloubi jeho srdce. Už je to tak dávno, ale přesto si živě pamatuje, jaké to bylo, když jeho polibky opětovala. Ještě jednou ji pohladí po tváři, než lásku v jeho pohledu vystřídá zloba.

„Proč si mi jen nedala na výběr, maličká? Kam si ji ukryla? Kde je naše dcera?" ptá se a hlas mu přitom bolestivě kolísá. Ví, že ho nemůže slyšet. Kouzlo, které ji vězní, brání tomu, aby viděla a slyšela, cokoliv, co se tady kolem ní děje. Ta čarodějnice měla pravdu. Kouzlo, které ji drželo ve světě bez magie, ve světě, o kterém věděl, že vždycky snila, kde on neexistoval, sláblo. I když ho živil svou magií a svou mocí, sláblo. I teď nad ní začínal pomalu ztrácet kontrolu. Možná je to tím zraněním, co jí udělala? Ze začátku, kdy do jejího vězení nahlížel, si pod svou zlobou uvědomoval, že nejvíc ze všeho si přeje, aby ten svět mohl sdílet sní. Aby v něm mohli zůstat napořád, aby dostali novou šanci, ve světě, kde by nebyl ten zlý. Mohl by to být svět, kde by měla jejich láska šanci. Oni by měli šanci. Zlobil se na ní, ale zároveň věděl, že ve chvíli, kdy kouzlo povolí, a ona zjistí, co udělal, co se stalo. Nedokáže mu odpustit. Viděl její bolestný výraz, když musela bezmocně přihlížet, jak umírá. Její zoufalství, když jí nedovolil, aby ho vyléčila. I po takové době, ho její vyraz strašil ze spaní. Zlomil jí srdce. Myslel si, že to bude stejné, jako to, co ona udělala jemu. Taky mu zlomila srdce, svým rozhodnutím. Ale navzdory tomu všemu, té bolesti a zlobě, k ní cítil to samé, co cítil ve chvíli, kdy ji skutečně viděl v jejím bytě. Kdy mu poprvé vzdorovala a kdy se mu podvolila a šeptala jeho jméno. V tu chvíli jeho ledové srdce začalo roztávat, jako kdyby se ho dotýkala svým ohněm. Temnotu, která ho pohlcovala nedokázalo zahnat ani její světlo. A zrada, které se teď dopustila, byla větší než ta na Zemi, když chránila své milované. Nenáviděl ji a nenáviděl i sebe, že jako mistr iluzí, nedokázal její iluzi prohlédnout. Nemohl se díky tomu ubránit myšlence, že mohlo být všechno jinak. Po jeho boku teď nemusela být ta odporná čarodějnice, kterou ze srdce nenáviděl. Nenáviděl jí o to víc, že sdílela jméno jeho ženy. Vadilo mu, že někdo tak nečistý, jako čarodějnice, sdílel jméno s někým tak čistým, tak nezkaženým. Čarodějnice jí nesahal ani po kotníky. Ale na rozdíl od jeho ženy, by nebyla schopná se dopustit takové zrady. Neukryla by před ním jejich dítě. Tohle byla věc, kterou jí nemohl odpustit, kterou nemohl zapomenout a ona za to musela zaplatit. Musela si uvědomit hloubku toho, co mu udělala.