The heart gets no sleep

Alternativa k vězeňskému světu 19

Včera večer jsem si připadala po rozhovoru s Danem klidnější, ale ráno to na mě všechno dolehlo. Byla jsem tak nervózní, že jsem si nedokázala vyčistit ani zuby, bez toho, aniž by se mi nedělalo špatně. Doufala jsem, že mi pomůže kafe, abych se srovnala, ale bylo to ještě horší. Skoro jsem porazila Toma ve dveřích do koupelny, když jsem běžela zvracet.

Za deset minut devět jsem čekala před děkanovou kanceláří. Přecházela jsem po chodbě a nebyla si jistá, jestli to se mnou nesekne. Hlava se mi točila a já bych dala v tuhle chvíli cokoliv za to, aby tady se mnou mohl být Tom, aby mě uklidňoval, tak jako celý večer i ráno. I když to na sobě nedal znát, cítila jsem, že i on je z toho nesvůj. Věděla jsem, že i on se bojí. Až ten dopis nás přiměl k tomu, abychom se zamysleli nad tím, že jsme do našeho vztahu šli po hlavě a bez rozmyslu, a vsadili jsme všechno. Protože pokud by to všechno prasklo, než dostuduji, mělo by to hrozné důsledky pro nás všechny. Mě by pravděpodobně vyhodili ze školy, Toma z práce a je pravděpodobné, že bych nakonec mohla přijít i o Gabi. Jelikož to není pro ni příliš dobrý příklad. Starší sestra, co spí se svým profesorem.

Snažila jsem se nad tím vším příliš nepřemýšlet, ale s každým pohybem vteřinové ručičky jsem si uvědomovala, jak lehkovážně jsem se chovala a stále chovám. Doufala jsem, že budu s Tomem žít svou tajnou pohádku, dokud neskončím ve škole a pak můžeme konečně mít vztah veřejný, který už nebude proti pravidlům.

„Pojďte dál, slečno van der Mayers." Přišla pro mě, přesně v devět, sekretářka děkana. Přikývla jsem a zvedla se ze židle. Moje podpatky klapaly po mramorové podlaze chodby do příliš velké kanceláře. Přišla jsem si jako vězeň vedený na popravu. Překvapilo mě, že kromě děkana, seděla v kanceláři i šéfka studijního oddělení a další dva lidi, které jsem neznala.

„Posaďte se, slečno van der Mayers." Promluvil stroze děkan a ukazoval přitom na židli postavenou před nimi. Jako elektrické křeslo, kde mě teď usmaží. Pomyslela jsem si, když jsem si do něj váhavě sedla. Už na chodbě jsem se rozhodla, že se musím tvářit neutrálně, že o ničem nevím, aby neviděli, jak moc se ve skutečnosti bojím.

„Víte, proč jste tady, slečno van der Mayers?" ptal se děkan.

„Vlastně ne. Ve vašem dopise příliš informací nebylo. Jen, že jsem porušila školní řád. Doufala jsem, že mi to osvětlíte, pane děkane." Odpověděla jsem klidně a odhodlaně mu oplatila nepříjemný pohled, kterým se na mě díval.

„Obdrželi jsme na vás velmi závažnou stížnost, slečno van der Mayers. Cílem našeho setkání je získání informací, než zahájíme samotné vyšetřování vašeho přestupku. Položíme vám pár otázek a potom budete mít možnost se zeptat vy nás. Věřím, že budeme během třiceti minut hotový."

Na chvíli se odmlčel. Chápala jsem, že chce dát své otázce trochu dramatičnosti. Jako kdyby mu viděla do hlavy, protože jsem věděla, na co přesně se bude ptát. Ale ani tak jsem se neubránila šoku, když to řekl nahlas.

„Máte milostný vztah s profesorem Hiddlestonem?"

„Prosím?" vydechla jsem v hraném překvapení. Děkan se na mě zamračil.

„Jistě pochopíte, že vám neodpovím na žádnou otázkou, dokud nebudu vědět, čeho se stížnost týká a kdo ji na mě podal." Odpověděla jsem už klidně. Bylo vidět, že děkan trochu znejistěl. Ruka se mu mírně třásla, když se natáhl po sklenici s vodou.

„Takhle to nefunguje, slečno van der Mayers. Já jsem děkan a jsem ten, kdo pokládá otázky."

„Pane děkane, tomu rozumím. A taky vím, že se pravidla univerzity řídí zákonem přirozené spravedlnosti. Ale vy po mě chcete, abych vám odpovídala na otázky, bez toho, aniž bych věděla rozsah stížnosti podané proti mně. Případně abych viděla, kterými důkazy byla stížnost podložena a kdo ji proti mně podal. Mám na to právo. V opačném případě je toto řízení v mých očích nespravedlivé a já podniknu veškerá právní kroky k tomu, abych se bránila."