The heart gets no sleep

58. Kapitola - Emma a Sarah

Nechtělo se mi z postele zvedat, ale musela jsem dodržet své závazky. Nechala jsem Toma spát, potom, co znovu usnul a odešla dolů, abychom mohli včerejší den probrat. Ulevilo se mi, když James i Don hýřili dobrou náladou a jejich názor na Toma se změnil. Nadace si vedla dobře a včera se vybralo mnohem víc, než kdokoliv z nás dokázal odhadnout. Netrvalo to dlouho a já jsem se vrátila do vyhřáté postele do Tomovy náruče.

Večer jsem si pod jeho dohledem sbalila věci na pobyt v Londýně a následnou dovolenou v Římě. Eris s Jackem na nás čekali před hotelem. Měli kolem sebe čtyři velké kufry. Znala jsem je, a tak jsem se nenamáhala se ptát, co v nich mají. Pohledově mi připomínali kufry na mrtvoly, co používají v kriminálkách v televizi.

Stáli jsme všichni před hotelem a čekali na auto, které nás mělo odvést na letiště. Nebylo pro mě možné se zbavit toho pocitu, že nás někdo neustále pozoruje. To že mě Tom držel za ruku pomáhalo, trochu. Pořád jsem se nervózně ošívala, až to nevydržel a přitáhl si mě do náruče. Vděčně jsem schovala hlavu do jeho trička. Jeho osobitá vůně mě uklidňovala. Byla to lepší varianta než se neustále rozhlížet kolem sebe. Trvalo nekonečně dlouho, než auto konečně přijelo a já se mohla schovat uvnitř. Naštěstí se nám povedlo od hotelu dostat bez nějakého velkého povyku, což se o letadle říct nedalo. Na letišti to bylo mnohem horší. Informace o tom, že tam Tom je, se roznesla rychlostí světla. Naštěstí nebylo moc prostoru pro to, aby nás někdo nějak víc obtěžoval.

Celý let jsem se snažila připravit na to, jaké to bude, až se dostaneme do Londýna, ale to co se stalo tam, mě ani ve snu nenapadlo. Už na nás čekali. Pohledy všech se upírali přímo na nás. Držela jsem se Toma křečovitě za ruku a za tu druhou vedla Erise s Jackem, kteří si to očividně užívali. Na rozdíl ode mě. Nelíbilo se mi, jak nám strkali foťáky do obličeje. Nebýt tmavých brýlí, neviděla bych ani na Tomova záda. Rychle jsme nastoupili do taxíku a odjeli z letiště. Erise s Jackem jsme vysadili v hotelu, protože trvali na tom, že nám potřebují dát prostor. Cítila jsem se zvláštně, když jsme nakonec vystupovali i my, před mě známou budovou. U Niny v bytě se nesvítili a já na chvíli pocítila lítost, že jsem neměla prostor s ní o tom mluvit, i když jsem si nedokázala představit, jak bych jí něco takového vysvětlila.

„Můžeš být v klidu. Nikdo neví, že tu bydlím." Zašeptá mi Tom, když odemyká hlavní dveře.

„Tomu bych se skutečně divila." Odpovím nejistě. Drží mě za ruku, když mě vede do svého bytu. Zůstanu překvapeně koukat. Je to velmi světlý, prostorný a moderní byt, takový, jaký se mi k Tomovi vůbec nehodí.

„Líbí?" ptá se Tom.

„Ano, nevěděla jsem, že se ti něco takového líbí."

„Ani já ne. Najal jsem si designéra, který to vyřešil za mě, ale musím říct, že si dal záležet. Moc se mi to líbí. Až mě skoro mrzí, že tu moc nejsem."

„To chápu."

Tom mi pomůže sundat kabát, než odvleče mé kufry do ložnice.

„Pojď ke mně a zavři oči."

Přeměřím si ho pohledem, než ho poslechnu. Nechám ho, aby mi odhrnul vlasy z krku, než mě na něm zastudí kov. Do výstřihu se mi spustí stříbrný řetízek se dvěma do sebe prolnutých kamínků, fialové a zelené barvy.

„Lásko..."

„Koupil jsem ti ho, před tím vším. Vím, že miluješ fialovou a přišlo mi, že tak nějak je v něm něco z nás obou."

„Děkuji, moc se mi líbí."

„Můžeme klidně vybrat jiný, pokud..." umlčím další jeho slova polibkem.