The heart gets no sleep

92. Kapitola - Poslední naděje

Před domem jsem se musela zastavit, abych mohla popadnout dech. Kam se poděla moje fyzička? Otce jsem našla skloněného nad motorkou. Stál ke mně zády a jako kdyby věděl, že jsem to já, se ani při zvuků kroků neotočil.

„Tati?" řekla jsem opatrně potichu a na chvíli zadoufala, že mě přeci jen neslyší, že má třeba sluchátka nebo tak něco.

„Nechci se s tebou bavit, mám práci." Odbyl mě, aniž by se na mě podíval. Ale i tak jsem díky jeho ledovým slovům stála jako přikovaná.

„Tati, mohli bychom spolu o tom aspoň mluvit, prosím?"

„Ne, to teda nemohli, Amoro. Není už o čem mluvit. Ty ses rozhodla, tudíž není žádný prostor pro diskusi. Vlastně mám k tobě jednu prosbu. Byl bych rád, kdybys odešla. Odejdi odsud, než zemřeš. Nechci se dívat na to, jak pomalu umíráš a už vůbec se nechci dívat na to, jak své malé sestře zlomíš srdce. Stejně jako nám všem." Řekl a já zalapala po dechu. Otočil se ke mně a jeho odhodlaný pohled se setkal s tím mým naprosto šokovaným.

„Dobře." Odpověděla jsem přidušeně a prošla kolem něj dovnitř. Když jsem za sebou zavírala dveře, viděla jsem, jak kývl hlavou, ale nic víc neřekl. Posbírala jsem si ve svém pokoji těch několik věcí, co mi potom všem zbylo. Vše, co zbylo z mého života. Se vešlo do malého batohu, který jsem si přehodila přes rameno. Je to asi to stejné, co zbylo z mě samotné. Vrátila jsem se, ještě abych se převlékla do jiného oblečení, které bylo na motorku vhodnější. Jako kdyby na tom záleželo. Možná bych to měla rovnou nasměrovat ze skály nebo do stromu. Otec už v garáži nebyl, když jsem si šla pro helmu. Lítostivě jsem se přitom podívala na helmu Rescue, která se mi pod iluzí ukázala. Probouzela ve mně tolik vzpomínek, tolik emocí, na které jsem teď nechtěla myslet. Snad bude jednou Morgan sloužit stejně jako mě.

S helmou už na hlavě jsem vytlačila svou motorku před garáž a uvědomila si, že nemám klíčky. Znamenalo to pro mě znovu se vrátit do domu a pod hromadou bund na věšáku je hledat. Modlila jsem se, abych se stihla vypařit dřív, než se vrátí Pepper s Morgan. Nechtěla jsem se loučit, protože nevím, co bych jim měla říct. A teď už jsem se ani nechtěla znovu potkat s otcem. Byla už jsem skoro v garáži, když jsem uslyšela přijíždět auto a vzápětí slyšela sestřin smích na verandě. Ve snaze vyhnout se Morgan jsem se dostala zpět do garáže, kde byla Pepper i otec.

„Ahoj, Am." Zdravila mě Pepper a já tak přišla o možnost vylézt třeba oknem.

„Ahoj."

„Kam jedeš?"

„Za Nat." Zalhala jsem. Nevěděla jsem, kam bych vlastně měla jet. Nechtěla jsem být pro nikoho přítěží, ale zároveň jsem se zoufale bála toho, že budu sama, až to přijde.

„Snad mi to jednou dokážeš odpustit. Sbohem tati." Zašeptala jsem, když jsem stála kousek od něj a sklopila si hledí přilby, tak aby nikdo neviděl, že brečím.

„Tony? Co se zase děje?" ptala se podrážděně Pepper, když mi neodpověděl.

„Amora se rozhodla, že bude žít jinde."

„Cože? Proč? Stůjte vy dva!" zavolala na nás, když jsme se každý rozešli jinam.

„Protože to tak bude lepší. Nikdo nemusí sledovat konečnou fázi její volby. Hlavně Morgan ne."

„Je to tak, Am? Rozhodla ses jít jinam?"

Nedokázala bych odpovědět, a tak jsem jen přikývla. Potřebovala jsem už vypadnout, protože se to začínalo zhoršovat. Měla jsem podivné deja vu, o tom, co se tady teď děje.