The heart gets no sleep

57. Kapitola - Drobná gesta

Sobotní ráno bylo šedivé a deštivé. Přišlo mi, jako kdyby i počasí odráželo mou náladu. Spala jsem dohromady sotva pár hodin, protože mě budily noční můry. Pořád dokola jsem se ocitala na divném místě, kde všude hořely plameny. Sama jsem cítila, jak hořím uvnitř i venku. Plameny se kolem mých rukou obtáčely tak reálně, že jsem na chvíli měla pocit, že skutečně hořím, že se to skutečně děje. Křičela jsem hrůzou, když jsem kousek od sebe viděla ohnivé stvoření, které ke mně natahovalo ruku. Čím víc jsem se bála, tím větší plameny kolem mě byly a pálily mou kůži. Po poslední takovém snu, jsem se v šest hodin ráno rozhodla, že už to znovu nedám. Vzala jsem si čtečku a uvelebila jsem se u dveří na terasu, abych se mohla nechat ovívat větříkem zvenku. Bylo to zvláštní, protože normálně mi spíš bývala spíš pořád zima.

Když vstal Jack s Erisem, moje nálada se nezlepšila, protože mě zrovna vytrhli z dřímoty, která mi vůbec nepřidala. Byla jsem unavená ještě víc než předtím. Poprvé za celou dobu jsem jich měla u snídaně víc než dost. Celou tu dobu se smáli a laškovali spolu. Těšilo mě vidět mého nejlepšího kamaráda takhle šťastného a díky nim jsem v sobě dokázala najít aspoň trochu pozitivní energie a dobré nálady.

„Jsi připravená na proměnu?" ptal se se smíchem Jack, potom, co sem pomohl natahat Erisovi asi dvacet kosmetických kufrů.

„Proměnu? S tím si asi nejsem úplně jistá."

„No tak, bude to zábava." Strkal do mě.

„Můžete mi vy dva připomenout, proč jsem si na chvíli myslela, že dát vás dohromady je dobrý nápad?"

„Protože se skvěle doplňujeme a jsme nejlepší dvojka pod sluncem." Zasměje se Eris a pošle Jackovi vzdušný polibek. Svým smíchem mě nakazili. Vím, že má Eris pravdu, navíc díky nim se o mém vzhledu mluvilo ještě dlouho po akci.

„Začnu nějako maskou a pak se uvidí. Musím něco udělat s těma kruhama pod očima, abych měl aspoň nějaký ucházejíc materiál."

„Asi bych se měla urazit, za to, co jsi teď řekl, ne?" odpovím a zamračím se na Erise, který se na mě výmluvně usměje.

„Víš, že mám pravdu, kočko." Mrkne na mě, než mi svět zmizí za černou maskou, kterou mi položí na obličej. Zavřu oči. Musím uznat, že je docela příjemné, jak chladí.

„Klidně si dej dvacet. Bude to trvat tak půl hoďky, než jí sundám."

„Super." Zahuhňám odpověď. Je jedno, jestli je mám otevřené nebo zavřené, stejně nevidím nic.

„Stejně to bude na nic." Protestuji po chvíli. Nechápu, jak by mi tohle mohlo pomoc vypadat líp, přišlo mi, že je to jen ručník namočený ve studené vodě. Nepochybovala jsem o to, že až se mnou Eris skončí, nebude po kruhách ani památky.

„Věř mi trochu, já jsem profesionál." Snaží se mě uklidnit. Pro jednou nemám náladu se s ním víc dohadovat. Já jsem taky profesionál. Pomyslím si, ale nic neříkám. Snažím se ty sny dostat z hlavy a přeci jen si trochu odpočinout.

Hlasitě vykřiknu, když ucítím dotyk na holých nohách. Ruce se mi sunou pomalu až pod zadek, než mě zvednou ze židle. Na chvíli dostanu strach, než mi dojde, kdo to je. Rychle jsem odhodila Erisovu masku na podlahu.

„Pane bože, co tu děláš?!" vykřiknu překvapeně.

„Rozhodl jsem se, že tě v tom nemůžu nechat, maličká."

„Ale tvoje premiéra..."

„Je až za dva dny. Do té doby si můžu dělat, co chci." Odpoví se smíchem, než mě políbí.