The heart gets no sleep

18. Kapitola - Jediná slabost

„Musíš mě nechat, abych k ní mohla. Jinak jí nemohu pomoci." Napomenula mě matka.

„Nehnu se od ní ani na krok." Zavrčel jsem.

„Já tě nevyháním, ale jdi na druhou stranu."

Rychle jsem přešel na druhou stranu postele. Její nezdravá barva mě znervózňovala. Magie, mučení a ty ostatní věci, kterými si prošla si na ní vybraly svou daň. Neměl jsem se nechat přemluvit. Takhle silný záchvat ještě nikdy neměla. Poznal jsem, že trénovala, protože bariéra kolem její mysli byla daleko silnější. Stálo mě to velké úsilí, abych se dostal skrz a zjistil jaké škody jsem napáchal. Zase. Zašklebil jsem se, když matka rozvázala její šaty a já znovu uviděl to, co jí udělali. Jak se na ní mohli takhle podepsat? To, co jsem cítil já, byl jen slabý náznak toho, co se dělo jí. Moje malá čarodějka. Prsty jsem opatrně obkresloval vzor, který měla na paži. Připomínal mi krajku. Táhl se jí od mého podpisu, přes celou levou paži a teď, když jsem se ho dotýkal slabě zářil. Zlatě se na její kůži třpytil. Kůže na jejích zádech byla pokryta čerstvou vrstvou krve, jako kdyby, byly rány znovu otevřené. Matka se mračila. S hrůzou jsem pozoroval, že v některých ranách ještě chybí kousky svalů.

Vyrušil nás jen léčitelé, kteří přinesli matce věci, které potřebovala. Nějaké nástroje, bylinky a mastičky. Myslel jsem si, že je nechá dělat jejich práci, ale ona se do toho pustila sama. Sledoval jsem její přesnou ruku, kdy znovu zašívala a obvazovala rány, které to potřebovaly. Pevně jsem sevřel rty, když jsem viděl, jak si očistila nůž a sklonila se nad ranou, která začínala mít černé okraje. Nelíbilo se mi, že by do ní měla znovu řezat, ale viděl jsem už matku při práci tolikrát, že jsem věděl, že by neudělala nic, co by nebylo nutné.

„Já jsem připravená, Loki." Řekla a já na ní chvíli nechápavě koukal, než mi došlo, že chce, abych na chvíli Amoru kontroloval. Chápal jsem to, za tu dobu, co je tady, už všichni pocítili sílu její moci, které občas nevědomky vládne. I čarodějka, jakou moje matka je, se bála, co by jí mohla udělat, pokud by měla pocit, že je třeba Amoru chránit. Bylo snazší se skrz bariéru dostat, když už jsem věděl, kde ty skulinky hledat. Objal jsem zbytky jejího vědomí mou magií a vytvořil pro ni sen, o kterém jsem doufal, že se jí bude líbit. Sen plný slunce a moře. Mlčky jsem kývl na matku a ona se bez váhání pustila do práce.

Nevnímal jsem kolik času uběhlo, než matka skončila. Matčina léčivá magie se pohybovala po její kůži a vytvářela občas ohňostroj magie. Abych si nepřipadal tak neužitečný, přejížděl jsem prsty po všech starých ranách, které jsem našel a s mou slabou léčivou magií, ty jizvy zahlazoval. Nechal jsem jen ty, o kterých jsem věděl, že na ně vzpomíná ráda. Doufal jsem, že to nejhorší už má za sebou, když hlasitě zasténala a začala s sebou prudce házet, že jsme ji museli s matkou držet, aby si neublížila ještě víc.

„Myslíš, že bys mohl ten její oheň, tu horečku..."

„Ne! Neumím to ovládat. Ublížím jí."

„Necháš tedy, aby o jejím životě rozhodla voda a bylinky?" ptala se. Cítil jsem nátlak, který na mě vyvíjela. Už je to dlouho, co jsem se takhle cítil, když jsem měl použít magii. Položil jsem ruce na její horká ramena. Skoro jsem už zapomněl, jaké to je dotýkat se její horké kůže, hřála mě do rukou a bylo pro mě mnohem těžší sáhnout na led, který ve mně byl. Nechtěl jsem, aby mě takhle viděla, kdyby se náhodou probudila. Otevřel jsem oči. Ruce jsem měl pokryté ledovou krustou, který plynule přecházela na její ramena a ruce. Záchvat se zmírnil. Horečka klesala. Rychle jsem se pokusil ledového obra ve mně vrátit na jeho místo, protože jsem cítil, že se probouzí. Nestačil jsem udělat nic, ani vytvořit iluzi, když zamrkala. Podívala se na mě a potom na led, který jí obklopoval, než vykřikla hrůzou. Trhl jsem s sebou a na chvíli se setkal s jejím vyděšeným pohledem. Viděl jsem své rudé oči, odrážející se v jejích, než zase ztratila vědomí.

„Zajímavé. Ona sama tě neskutečně fascinuje, jen nedokážu pochopit proč. Jedno vím, ale jistě, tvoje značka mezi vámi něco vytvořila a vzor odráží částečně i tvou náladu."

„Možná. Nenávidí ho, nebo ho aspoň nenáviděla, když ho viděla poprvé. Chtěla, abych ho odstranil."

„Proč si to neudělal? Jsem si jistá, že bys to dokázal."

„Pokud o to stojíš, můžeš to zkusit sama, ale nedoporučoval bych ti to. Rychle jsem pochopil, že ten vzor má svou vlastní magii a občas mi přijde, že i hlavu, stejně jako ona. Cítím jeho magii, i když je teď dost tlumená. Jsou to jen záblesky, ale stejně. Viděl jsem na vlastní oči, co dokázala, když jeho moc čerpala jen okrajově. Nakonec je to ona, komu nejvíc použití jeho magie ubližuje."

„Jsi k ní neskutečně ohleduplný." Kroutí hlavou.

„Ona je moje jediná slabost." Zašeptám potichu. Poprvé za celou dobu jsem to řekl nahlas. Viděl jsem, jak se moje matka usmála, než mě moje malá čarodějka vysvobodila z dalšího mluvení, dalším záchvatem. Magie, která se uvolňovala se přes nás přelévala jako vlna. Nebylo to nic hrozného, ale v mém pokoji to pocítil každý. Jednou byl silnější, než jsem čekal a podrazila mi tak nohy, když jsem se snažil k ní, co nejrychleji dostat. Matka ji kontrolovala a když snad po dvacáté vzplála nějaké věc v místnosti, raději jsem ji poslal pryč. Ve chvíli, kdy se slunce objevilo vysoko na obloze, nastal klid, jak magický, tak v její tváři. Už nesváděla boj sama se sebou.