The heart gets no sleep

Alternativa k vězeňskému světu 16

„Sakra." Vyhrkla jsem, když jsem viděla kolik telefon ukazuje hodin. Měla jsem být v hotelu skoro před hodinou a já pořád stála jen ve spodním prádle v Tomově bytě.

„Pozor na pusu, mladá dámo." Smál se, když viděl, jak pobíhám po bytě, abych se oblékla.

„Eris mě zabije. Měla jsem být v hotelu skoro před hodinou."

„On to pochopí."

„Možná, až tě zítra uvidí. Do té doby ne."

„Nerozumím."

„Pochopíš, miláčku." Odpověděla jsem, když jsem si obouvala kozačky.

„Ahoj večer."

„Ne, ne. Ne tak rychle." Protestoval. Chytil mě kolem pasu a přitáhl k sobě.

„Vážně musím jít."

„Musíš, ale chceš jít?" ptal se škádlivě, když si odmotal ručník, který měl kolem pasu. Zatnula jsem čelist, když se mě dotkl. A já v tu chvíli byla naprosto ztracená. Už mi bylo jedno, že přijdu pozdě.

„Kde jsi?!" hudroval Eris, jen co se přede mnou otevřeli dveře výtahu.

„Promiň, zdržela jsem se."

„To vidím, o dvě hodiny. Kde jsi byla?"

„Nech jí, zlato, nevidíš, je zamilovaná." Bránil mě Jack, když si mě pořádně prohlédl.

„Amora? Ne, to není možné."

„Díky." Usmála jsem se na Jacka a odhodila tašku s věcmi na zem.

„Kdy ho konečně potkáme?" vyzvídal dál Jack.

„Už brzy. Stráví s námi svátky." Odpověděla jsem a nedokázala jsem se ubránit úsměvu, když jsem viděla, jak se na mě překvapeně koukají. Celou dobu, co jsme se chystali na večírek, nemluvili o nikom jiném. O svých spekulacích, kdo by to mohl být. Kromě Mony nikdo nevěděl, že je to Tom a ta taktně přispívala do jejich konverzace.

„Wau." Vydechla jsem, když mě konečně, po šesti hodinách, nechali, abych se podívala do zrcadla. Na sobě jsem měla krvavě červené renesanční šaty, s širokou, zlatě lemovanou sukní. Stejné zlaté detaily měly šaty i v pase a kolem dekoltu. Patřil k nim i stejně červený plášť s kápí, kterou mi Jack připevnil do drdolu, aby mi držela na hlavě. Přes obličej jsem měla zlatou, zdobenou masku. Díky šatům, jsem si mohla vzít na nohy jen bílé tenisky. Mona, Eris i Jack byli oblečení tak, aby ke mně ladili, do různých odstínů červené a černé.

„Poslední věc."

Otočila jsem se k Erisovi, který mi podával červené rukavice až k loktům. Díky nim odpadla potřeba toho, abych měla na rukou udělané nehty a výrazné šperky, protože všechno schovaly.

„Já se tak těším!" poskakoval nadšeně Jack.

„Tak si to pojďme pořádně užít!" smála jsem se, když jsme nastoupili do výtahu. Dole bylo rušno. Pod dohledem Clary probíhaly poslední přípravy, co se týkali výzdoby a rautů.

„Claro, jak to vypadá?"

„Páni, Amoro, skoro bych tě nepoznala." Smála se, když mě objala.

„Můžeš být v klidu, všechno jde jako po másle. Rektor už je tady a je ohromený. Lidé z univerzity začnou přijíždět během dvaceti minut."

„To jsem ráda. Kdyby byl nějaký problém, dej mi vědět, ano?"

„Neboj. Poradím si s jakýmkoliv problémem. Doufám, že si to užiješ."