The heart gets no sleep

22. Kapitola - Zlomené srdce

„„Tati?" zašeptám potichu do prázdného prostoru ve Stark Tower.

„Copak, zlatíčko?" ozve se za mnou. Neodpovím, místo toho se mu rozběhnu do náruče. Vím, že mě může obejmout.

„Je mi smutno."

„Mě taky. Chybíš mi jako parťák. Co se děje? Proč jsi tak smutná?"

„Měl jsi někdy zlomené srdce, tati?"

„Jen jednou."

„Přebolí to někdy?"

„Ne, nikdy. Je mi to líto, zlatíčko, ale nikdy nezapomeneš na toho, kdo ti ho zlomil."

„Achjo."

„Neboj, i kdyby bylo rozbité na milión kousků. Najde se někdo, kdo ti ho zase slepí."

„Vážně se to může stát?"

„Ano, jen tomu musíš věřit."

„A co když nechci?"

„Ale no tak, co je to za řeči. Jsi ještě mladá, Am. Navíc láska se na tyhle věci nikdy neptá."

„Já vím. Byla jsem tak hloupá."

„Ne, nebyla. Někdy se prostě zamilujeme do nesprávného člověka."

„Kéž by to byl člověk. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že ho můžu změnit."

„Každá láska je slepá. To on je hlupák, pokud se k tobě nechová hezky, pokud si tě neváží. Ubližuje ti?"

„Ne víc než normálně. Jen jsem hrozně unavená."

„Tak se vrať domů. Udělám všechno, abych tě ochránil."

„Nemůžu. Nedokážu svou magii kontrolovat. Ublížila bych vám, a to by mě skutečně zabilo."

„Nezabije tě dřív on, než tvoje magie?"

„Doufám, že ne. Mám tě ráda, i když tě znám teprve chvíli, tati."

„I já tebe. Vrať se domů, zlatíčko."

„Ne, nejde to. Nemůžu."

Nevím kolik uplynulo dní, co jsem od Lokiho utekla, ale najednou se to zlomilo. Točila se mi hlava, když jsem se zvedala z postele. V pokoji byla tma. Venku zářil akorát měsíc. Oblékla jsem si stříbrné šaty, co jsem našla na židli. Nebe tady bylo úplně jiné. Plné nových hvězd a souhvězdí. I měsíc tady svítil jinak. Jasněji, stříbrněji. Procházela jsem se zahradou ke stájím. Půlnoc jsem našla na první pokus, jako kdyby věděl, že za ním přijdu.

„Ahoj, krasavče." Zašeptám a přitisknu se k němu, než mu nabídnu jablko.

„Vidím, že se máš lépe než já. Jsem ráda, že se o tebe dobře starají."

Prsty jsem mu pročesávala hřívu, ne že by to bylo potřeba.

„Těším se, až se spolu zase projedeme. Doufám, že to bude brzy, Půlnoci." Zašeptám, než mu dám pusu na široké čelo a zavřu za sebou dveře stáje. zase projedeme, Půlnoci, brzy." Zašeptám, než ho políbím na široké čelo a tiše za sebou zavřu dveře stáje. Měsíc mi osvětluje cestu. Toulám se zahradou, dokud se nezastavím před tím místem, kde to začalo. Před poslední vzpomínkou. Tmavé růže byli i teď rozkvetlé. Bylo to zvláštní, vždycky jsem si myslela, že se na noc zavírají. Ztěžka jsem dosedla na houpačku před sebou. Rozhoupala se v neklidném rytmu, tak neklidném, jako moje vlastní myšlenky. Ve chvíli, kdy se to stalo se mi do hlavy dralo slovo znásilnění, ale teď... Líbilo se mi to. Ale bylo to proti mé vůli, na začátku. Měla jsem se bránit. Až zpětně jsem si uvědomila, že v tu chvíli nade mou ztratil kontrolu. Abych zahnala slzy, zvedla jsem hlavu k obloze.