The heart gets no sleep

Alternativa k vězeňskému světu 2

Jsem hrozně nervózní, když klepu na dveře jeho pracovny. Profesor Thomas W. Hiddleston. Stojí zlatým písmem na dveřích. Uvědomuji si, že mě začíná z toho jména jímat trochu hrůza. I když vlastně nevím proč. Typovala bych to na to, že se mi prostě líbil. Stejně jako všem holkám na škole. Od té doby, co nahradil profesora Lindholma, se o seminář zvýšil zájem tak o tisíc procent. Uhladila jsem si černé šaty, které mě donutili vzít, abych vypadala aspoň trochu hezky. Nejspíš jsem byla nervózní i kvůli té sukni. Nenáviděla jsem šaty.

Čekala jsem jen jeho úsečnou odpověď na zaklepání, proto mě překvapilo, když mi přišel otevřít sám.

„Dobrý den." Pozdravím. Musím přiznat, že mu to dneska moc sluší. Má na sobě krémový oblek se světle modrou košilí, bez kravaty. Na očích mé své typické brýle s černými obroučkami.

„Dobrý den, slečno van der Mayers. Posaďte se."

Roztřeseně se posadím na židli. Cítím, jak mi srdce buší jako splašené a přijde mi, že mu trvá celou věčnost, než dojde ode dveří ke stolu a posadí se naproti mně.

„Právě jsem váš test opravil. A musím říct, že jsem skutečně velmi překvapený."

Zvedne papíry ze stolu a podívá se na mě. Sakra. Ten chlap by mohl hrát poker. Nedokázala jsem poznat, jestli je překvapený příjemně nebo špatně. Schválně drží papíry tak, abych nic neviděla. Dívá se přímo na mě. Jako kdyby zkoumal mou reakci.

„Už vás nebudu dál napínat." Řekne nakonec. Konečně. Zavrčím v mysli, když mi po dlouhých minutách, test podá. Zavřu oči, když ho obracím první stranou nahoru. Cože?! Nevěřícně koukám na velké červená A+, která na první straně je.

„Ani nevíte, jak mě potěšilo, že jste to vzala skutečně vážně."

„Děkuji, pane profesore."

„Mě neděkujte. Tohle je vaše zásluha. Jsem rád, že jsem vás správně odhadl."

„Nechápu." Zarazím se, když si ode mě bere test zpět.

„Slyšel jsem o vás nějaké nehezké řeči od ostatních. Jsem rád, že nejsou pravdivé."

„Zvláštní. Myslela jsem si, že vysokoškolský profesor má na práci lepší věci, než je sbírání drbů."

„To ano, ale snažím se udržovat se studenty kontakt."

„Jako jediný, nejspíš." Odtuším a sklopím rychle pohled na své ruce, když si uvědomím, že jsem to řekla nahlas.

„Máte pravdu. Většina mých kolegů je mnohem starší, takže to bude nejspíš tím."

„Asi ano. Můžu už jít?"

„Jistě."

„Děkuji. Hezký zbytek dne, pane profesore."

Nečekala jsem na jeho odpověď. Chtěla jsem, co nejdřív z jeho kanceláře vypadnout. Ale nedalo mi to, a u dveří jsem se ještě naposledy otočila. Překvapilo mě, když jsem se setkala s jeho pohledem. Díval se přímo na mě. Rychle jsem sklopila hlavu a zavřela za sebou. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem to zvládla. V autě vytáčím na konferenční hovor celou partu.

„Děkuji vám všem, že jste mi pomohli. Mám to!" křičím a oni se mnou.

„To je paráda! Věděli jsme to!"

„Večer u tebe! Musíme to oslavit!"

Souhlasila jsem. Tím to pro mě znamenalo aspoň na chvíli pokoj od učení a taková věc chce oslavu. Cestou za Gabi jsem se zastavila v obchodě, abych to mohla oslavit i s ní.