The heart gets no sleep

68. Kapitola - Dědictví

Nespala jsem. Měla jsem příliš velký strach, že se mi o něm bude zdát. A bylo jedno, jestli jsem v tu chvíli myslela na Lokiho nebo na Toma. Viděla jsem je oba. Jejich vyděšené výrazy. Převalovala jsem se v posteli asi hodinu, než jsem to vzdala, protože se malá začala vrtět úplně stejně a já ji nechtěla budit. Posadila jsem se do křesla a v rukou obracela kolem dokola červenou knihu.

„Nemůžeš spát, Amoro?" ozval se tichem Jarvis.

„Ne, bylo toho na mě příliš."

„Chceš pustit nějakou muziku?"

„Ne, děkuji. Nechci nikoho budit."

„Dobře."

Chvíli jsem pozorovala město, oblohu, která se z inkoustově černé pomalu měnila na oranžovou, jak se někde za Stark tower začínalo objevovat slunce. Otevřela jsem knihu, abych si mohla číst, když jsem si všimla, papíru, který z ní koukal. Nejdřív jsem si myslela, že jde jen o nějakou vypadlou stránku, ale pak jsem si uvědomila, že má jiný odstín než ostatní. Vytáhla jsem ho a rozložila. Byl to narychlo napsaný dopis, ale já v něm poznala Lokiho písmo.

Má lásko, má maličká, jsi světlo mého života. Až tvoje láska mi pomohla pochopit spoustu věcí. Teď už chápu, že některé věci nejsou v životě skutečně důležité. Dlouho jsem nedokázal pochopit, proč ses rozhodla mi dát ještě jednu šanci, potom, co jsem ti všechno udělal, ale já ti za to děkuji. Chci ti poděkovat za to, že jsi mi vstoupila do života a dala mé tmě světlo v tu nejhorší a nejtěžší dobu.

Vím, že většina našeho vztahu nebyla podle tvých představ. Nechoval jsem se k tobě, jak bych měl a jak si zasluhuješ. Ale věř mi, že kvůli tobě s tím bojuji a pokaždé, když nejsi se mnou, mám pocit, že ten boj prohrávám. Vždy mi stačí pohled do tvých očí, a vidím, že ve chvíli, kdy já to vzdávám, nejsi ty připravená to se mnou vzdát a bojuješ se mnou i za mě. To, kým jsem a jaký díky tomu jsem ti to příliš neusnadňuje a mě mrzí, že jsem tě tolikrát ranil. Teď poprvé v životě, mám strach, moje maličká. Bojím se toho, co se mnou bude, až si uvědomíš, že tvůj život by byl beze mne mnohem lepší, že bys byla šťastnější s někým, kdo by tě nosil na rukou. Jen představa toho, že bys byla s někým jiným rve mé srdce na kusy, ale kdybys to skutečně chtěla, nechal bych tě jít.

Pokaždé, když se hádáme, každé slovo, které říkáš, mě zraňují. Většinu těch věcí nemyslím, tak jak říkám a až příliš pozdě si uvědomuji, jak moc pro mě znamenáš. Pamatuješ si, maličká, jak jsme se viděli poprvé? Když ses mi poprvé podívala do očí? Jen pro ten tvůj pohled bojuji sám se sebou, chci se změnit, chci se změnit pro tebe. Chci, abys věděla, že pro tebe udělám cokoliv. Chci jen, abys byla šťastná, abych tě viděl usmívat a ne plakat. Chci ti dokázat, že jsem pro tebe ten nejlepší a budu se snažit dělat všechno, abys mě už nikdy neopustila.

Omlouvám se ti, nikdy jsem tě neměl do toho všeho zatáhnout. Neměl jsem v úmyslu, aby si trpěla tou neustálou bouří v mé duši. Je to břemeno, které jsem chtěl nést sám do konce svého dlouhého života, ale teď se to změnilo, vložil jsem svůj osud do tvých rukou. Pokud mě někdy skutečně opustíš, potom, co jsi se mnou sdílela mou temnotu, pochybuji o tom, že budu schopný ji znovu snášet sám. Kdyby to nebylo v rozporu s mou povahou, řek bych ti tohle všechno sám, ale jsem příliš sobecký a arogantní, na to, abych tohle řekl nahlas, i to psát je pro mě neskutečně těžké, protože to znamená, že si uvědomuji, jak moc pro mě znamenáš a že jsem bez tebe nikdo. Vím, že jsem ti to řekl jen párkrát a že bych ti to měl opakovat pořád dokola, ale miluji tě, maličká, tak moc, že mě to bolí. Jsi můj anděl, anděl, který mi dal naději, když už jsem přestal doufat...