The heart gets no sleep

85. Kapitola - Soulad duší

Překvapilo mě, když přišla Mailee s tím, že mají se Shuri dnes velké plány, jestli by nevadilo, že bude spát u ní. Souhlasila jsem. Nebylo to poprvé, co Shuri Mailee hlídala. V tuhle chvíli jsem věděla, proč to Shuri udělala. Dávala nám prostor pro to, abych si mohli s Lokim promluvit o věcech, které je nutné říct nahlas. Nejspíš bych se na ni sama obrátila, protože jsem nechtěla, aby Mailee byla našemu hovoru přítomná. Nikdy nebyla u mých hádek s taťkou a s Lokim jsem to nechtěla měnit. Bála jsem se toho, abychom jí naší „diskuzí" nějak netraumatizovali. Sama jsem byla z toho všeho kolem nás už vyčerpaná a unavená a nechtěla jsem do toho zatahovat naši holčičku. Když Mailee odešla se Shuri, na chvíli jsem do Lokiho vložila důvěru, abych se mohla umýt. Potřebovala jsem kolem sebe cítit teplou vodu, abych se připravila na to, co mě nejspíš čeká.

Vrátila jsem se do pokoje. Loki stále seděl na posteli a držel v náruči spící Eleri. Přišlo mi zvláštní, jak moc ho přítomnost u jejího narození z ničeho nic změnila, ale cítila jsem, věděla jsem, že to není hrané. Díky tomu jsem musela přemýšlet nad tím, jestli bychom bez toho všeho, co se mezi námi dělo, došli až sem, nebo ne. Jestli by to bylo takové i na poprvé s Maileen. I když jsem úplně nezapomněla, jak mi ublížil, při pohledu na mého muže s naší malou dcerou, jsem si připadala, jako kdyby se mé srdce znovu začalo zacelovat. Pohled, kterým se na nás všechny teď díval byl jiný, víc láskyplný, vděčný. Jako kdyby až teď skutečně pochopil, co já jsem věděla od první chvíle, kdy jsem ho viděla ve svém bytě. Nezáleželo na tom, jakou životní cestou jsme se dali, ať už společně nebo každý zvlášť, protože nakonec jsme se dostali vždycky zpět k tomu druhému.

„Můžu?" ptala jsem se šeptem, když jsem došla k němu. Chtěla jsem dát malou do postýlky. Mlčky přikývl a nechal mě, abych si od něj Eleri vzala. Šel za mnou a když jsem ji položila, ovinul mi ruce kolem pasu a nechal je položené na mém břiše.

„Na co teď myslíš, maličká?"

„Jak dlouhou a někdy osamělou cestu jsme museli ujít, abychom se dostali až sem."

„Taky jsem nad tím přemýšlel a musím říct, že to skutečně stálo za to, maličká."

„Ano?" ptám se smíchem, když se ocitneme zpět v mém pokoji a on si mě k sobě otočí.

„Ano. Vím, že některé věci by byly lepší, kdyby se nestaly, nebo kdybych měl možnost tě lépe chránit, ale v konečném důsledku je to vlastně jedno. Skončilo to lépe, než by kdokoliv na začátku čekal."

„To rozhodně. Minimálně jsme oba stále naživu."

„Netušil jsem, že máš o mě tak nízké mínění. Nikdy bych tě nezabil." Zamračí se.

„Nikdy jsem si nemyslela, že bys to udělal záměrně." Odpovím chlácholivě. Než mu dám pusu na zatnutou čelist.

„Ne, nikdy! Ať už záměrně nebo nezáměrně, bych tvůj život neohrozil, maličká. Ale až teď jsem si uvědomil, že jsi mnohem silnější, než jsem si myslel."

„Vážně? Myslel sis, že jsem z porcelánu?"

„Ne, maličká, to ne. Ale je to úděl nás mužů, abychom se o své ženy starali, chránili je a byli jim oporou, když nás potřebují. Díky tobě jsem byl přítomen chvíli, kdy se zrodil nový život a věř, že to pro mě byl ten nejemotivnější moment v životě. Jsi statečná za nás oba. A tvé dobré srdce mi umožnilo, abych tu dnes byl. Nedokážeš si představit, co to pro mě znamenalo, že jsi mě nevyhnala."

„Nevím, jestli to v tu chvíli byla statečnost. Popravdě jsem nechtěla být sama."

„V tu chvíli bys mě asi musela zabít, aby ses mě zbavila, maličká."