The heart gets no sleep

70. Kapitola - Ultron

Přecházela jsem po obývacím pokoji a připadala si jako lev v příliš malé kleci. Od té doby, co Avengers včetně taťky odjeli, uběhlo už několik dní. Dokázala jsem sama sebe ujistit v tom, že mu nic není, ale nejvíc jsem litovala svého rozhodnut, že jsem nejela s ním. Chtěla jsem ho chránit, ale zároveň jsem se bála toho nechat tady Pepper i Maileen nechráněnou, předtím, co by se tam mohlo dít.

„Ještě se za nimi můžeš dostat, pokud jsi z toho tak nervózní. Jeden ob..." vykřikla jsem, když na mě Pepper promluvila.

„Ne, nemůžu. Musím chránit vás dvě, kdyby se cokoliv stalo." Oponovala jsem jí.

„Zvládli bychom se ochránit a ty bys tady nevyšlapal cestičku."

„O tom nepochybuji, ale takhle je to lepší. Nejsem schopná jim věřit, na tož, abych spoléhala na to, že mi budou krýt záda."

„Rozumím tomu. Cítíš ho?"

„Ano. Je v pořádku, pokud se chceš zeptat na tohle."

Zrovna jsem se k ní otáčela čelem, u dveří výtahu, když se skleněná stěna rozpadne na malé kousky, které vletí do pokoje. Natáhnu ruku, abych před Pepper dostala ohnivou stěnu, která střepy zastaví.

„Uteč!" zakřičím, než se moje magie plně probudí. Postavím se k ústí chodby, kam Pepper zaběhla a čekám, než se objeví ten, kdo stěnu zničil. Ze soustředění mě vytrhne rachot, kdy z úkrytu v chodbě vyletí jeden z Ironmanových obleků a obklopí mě jako ulita. Stihnu si jen všimnout, že místo otcových barev je tenhle modrý. Na chvíli mě vyděsí, že v něm nebudu moci používat magii, ale on je s ní přímo ukázkově kompatibilní. Trvá to jen pár vteřin, než se přede mnou objeví robot, který mi až příliš připomíná roboty ze Stark Industries.

„Co chceš?!"

„Chci plamen, kterému vládneš a náramek, který ti k tomu pomáhá, aby mi pomohli vykovat něco úžasného."

„Tak na to rychle zapomeň."

„Vezmu si ho od tebe, ať už živé nebo mrtvé."

Rozletí se proti mně, a i když jsem díky obleku rychlejší a daleko přesnější, on je lepší. Jako kdyby dokázal předpovídat každý můj krok. Stojí mě to hodně sil, abych s ním zvládala držet krok a skutečně si oddechnu, když se konečně objeví taťka.

„Vezmi malou a Pepper a utečte. Zdržím ho." Rozkazujeme mi, než se mi na display helmy promítnou souřadnice.

„Buď opatrný." zašeptám, než zmizím v chodbě, abych z bytu dostala ty dvě. Seběhnout všechna patra věže, abychom se dostali do podzemní garáže bylo náročné, i pro někoho jako jsem já. Musela jsem si pomáhat kouzly i oblekem, abych nás bezpečně dostala do auta. Budova se neustále otřásala a já se hodně ovládala, abych se nevrátila nahoru a nepomohla taťkovi, ať už bojoval vlastně s čímkoliv.

Rychle jsem uložila oblek, který se sám složil do kufru auta. Moje napětí nepolevovalo ani když se z otcovi věže stala jen malá špičky za našimi zády.

Cesta na souřadnice, které mi ukázal byla dlouhá a náročná. Vedla hlavně po vedlejších cestách, kde jsme nepotkaly ani živáčka. Střídaly jsme se s Pepper v tom, kdo řídí. Naštěstí Mailee vytuhla hned potom, co jsme opustily město. Do cíle nám chybělo pár kilometrů, když se před námi na silnici objevil Ironman. Bez jediného slova svůj oblek uložil do kufry a sedl si na sedadlo spolujezdce.

„Jsi v pořádku?"

„Ano."

„Co to bylo, tati?"