The heart gets no sleep

84. Kapitola - Kameny nekonečna

Život ve Wakandě byl jednoduchý, takový, na který si člověk snadno zvykne. Tohle byla snad jediná země na Zemi, která nepociťovala nic ze zášti, která vůči nám panovala snad všude. A dalekosáhle překonávala všechno, co by člověk čekal od africké země. Děti, kterých bylo ve Wakandě hodně mezi sebe po pár dnech Mailee přijaly. Obdivovala jsem tu dětskou jednoduchost, se kterou si hrály. Kdy bez mrknutí oka, přijaly to, že Mailee umí něco víc a ona byla nadšená z toho, že nemusí své nadání skrývat. Místní děti se kouzel nebály. Zvykla si tu rychle a navzdory tomu za jakých okolností jsme sem přišly, jsem cítila, že je skutečně šťastná. Díky Shuri jsem se mohla stát součástí vědeckého týmu, i když jen velmi okrajově. Vždycky jsem si myslela, že otcova technologie ve Stark tower, je neskutečná, něco, co nemá na Zemi obdoby, ale tady byla technologie úplně někde jinde. Byla zvláštní, stejně jako technologie na Asgradu. Nedokázala jsem se ubránit myšlenkám, co by mohlo vzniknout, kdyby se Stark technologie a místní technologie spojily. Ve chvílích, kdy jsem byla se Shuri v laboratoři jsem se nedokázala ubránit myšlenkám na otce, na Pepper. Párkrát už jsem měla nakročeno k tomu, abych Stevovi řekla, aby mu řekl, kde jsme, ale vždycky jsem si to rozmyslela. Pořád jsem měla strach z toho, jak bude reagovat. Stephen si ke mně našel cestu sám. I když jen v mé mysli, protože kouzelná bariéra Wakandy mu bránila v tom, aby se tu objevil portálem. Jednou za čas se tady zastavil Steve, aby se podíval, jak se nám daří.

Navzdory všem změnám, jsem se už dlouho necítila tak vyrovnaně jako tady. Díky tomu, že jsem se mohla oprostit od toho, co se stalo v New Yorku, od Lokiho i od toho, že jsem Tonyho dcera. Konečně jsem se mohla svobodně nadechnout a skutečně přemýšlet nad důležitými věcmi a nezaobírat se minulostí. Přiznávám, že Buckyho nadhled a humor mi to značně ulehčovaly. Cenila jsem si wakanďanů proto, že lidi zásadně nesoudí. Bylo jedno kým člověk byl za jejich hranicemi nebo jaký byl v minulosti. Tady záleželo jen na přítomnosti. Věděla jsem o Buckyho minulosti, o tom, jaký klín zarazily jeho činy mezi Steva a mého otce. Stejně jako on věděl o té mé. Neměli jsme před sebou žádná tajemství a mohli jsme se společně bavit o čemkoliv. A díky Mailee, jsem se konečně dokázala začít i těšit na to malé stvoření, které jsem nosila pod srdcem.

„Amoro, pojď, prosím, se mnou." Přišel za námi do zahrady T'Challa. Zvědavě jsem zvedla hlavu od knihy, kterou jsem četla a podívala se na něj.

„Děje se něco?" ptala jsem se hned, co jsem si všimla jeho ustaraného výrazu.

„Ano, ale na víc se neptej. V tomhle případě bude lepší, když to uslyšíš od někoho jiného než ode mě."

„Děsíš mě, T'Challo."

„Omlouvám se, to nechci."

„Mamí, co se děje?!"

Doběhla k nám udýchaná Mailee.

„Nic, andílku. Zůstaň tady, ano?" čekala jsem, dokud nepřikývla na souhlas, než jsem se s královou pomocí zvedla na nohy. Překontrolovala jsem kouzla, která kolem ní byla. Než jsem se pomalu rozešla s T'Challou pryč. Celou dobu jsem bezmyšlenkovitě palcem hladila břicho, když jsem cítila, jak se malé hýbe. Cítilo mé rozrušení. Mlčky jsme došli až na heliport, na to samé místo, kam nás přivezl Steve. Znervózněla jsem ještě víc, když jsem poznala jeho letadlo, protože tu byl mimo svou obvyklou dobu.

„Ahoj, Am." Vydechla vděčně Nat, když se dostali až k nám.

„Co se děje? Co tu všichni děláte?"

„Očko..." oslovil mě Steve. Zamračila jsem se a podívala jsem se mu přes rameno. Byli tady skoro všichni Avenger, až na mého otce.

„Kde je? Kde je táta?" vyhrkla jsem a otočila se k Nat.