The heart gets no sleep

1. Kapitola - Začátky nejsou snadné

Dělej! Přidej! Křičí na mě. Snažím se zvýšit tempo, kterým běžím. Čtyři patra. Pomyslím si, když minu číslo, které na schodišti hlásí podlaží. Jsem čtyři patra za svým průměrem. V hlavě mi začíná hučet z toho, jak nemůžu popadnout dech. Jako kdybych měla v puse krev. Každý sval na noze mě pálí. No tak! Ozve se mi v hlavě. Snažím se sama sebe ještě vyhecovat, abych přidala. Vím, že to umím lépe. Hejbni zadkem!

„Buď ticho." Zavrčím si pro sebe. „Nejsi nejlepší trenér."

Skoro dopadnu na podestu mezipatra, kde stojí o zábradlí opřená má trenérka a mentorka. Vím, že mě sleduje celou dobu. Jejímu pohledu neunikne nic, žádná moje sebemenší chyba. Snažím se popadnout dech, a přitom syčím s tím, jak mě bodá křeč v lýtku.

„Docela to šlo, ale kdybys v každém desátém patře nezakopla, byla bys o patnáct vteřin rychlejší."

Zašklebila jsem se na ní. Docela to šlo?! Chtěla bych vidět tebe. Pomyslela jsem si, když jsem si utírala obličej do ručníku.

„Díky za tvou zpětnou vazbu."

„Rádo se stalo. Nechápu, proč se pořád takhle dřeš. Víš, že seš mezi kadety nejlepší, máš to v kapse. Navíc tvoje práce u Starka tě posouvá přímo na špici našeho seznamu, je to jeden z důvodů proč o tebe Shield tak stojí."

„Tony říká, že když to jde dobře, tak to vždycky může jít ještě líp. A já jsem zvyklá věci dělat lépe než ostatní, protože jsem nikdy nedostala nic zadarmo."

„Jsi neskutečná, Amoro." Odvětí se smíchem. Sleduji ji, jak přejde k výtahu a mačká tlačítko posledního patra.

„Chceš být ještě lepší? Dávám ti polovinu času, co teď, aby ses dostala až nahoru. Pokud to nezvládneš, bude tě čekat několik lekcí s kapitánem Slušňákem." Zasměje se, než se za ní dveře zavřou.

Směju se, když se dávám znovu do běhu. Jde to lépe, protože už jsem zahřátá. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Zní mi v hlavě. Můj rytmus přeruší zvuk, který jsem nečekala. V tuhle dobu tady nikdo neměl být, proto skoro zakopnu, když uvidím pohyb o několik pater pode mnou. Trvá mi jen pár vteřin, než danou osobu uvidím. Sakra! Mělo mě to napadnout, že to Nat neříká jen tak. Dělej! Všechno ve mně křičí. Vždycky, když jsem s ním běhala, mě předběhl, ale dneska jsem byla rozhodnutá, že se to nestane. Vím, že ten náskok, co mezi námi je, nebude na dlouho. Bude to trvat jen pár vteřin, než mi začne dýchat za krk. Dělej! No tak! Pokud se mi povede dostat se na vyhlídkovou plošinu, před ním, bude to mé největší vítězství v životě. Předběhnout jeho, to se jen tak nestane. Z posledních sil proběhnu dveřmi na místo, kde už čeká Nat. Zastavím se skoro na místě a cítím, jak do mě kapitán zezadu narazí. Páni. To je jako narazit do zdi. Je to pořádný chlap, který na svůj věk vůbec nevypadá. Tak pevné tělo. Pomyslím si a ani to ostatní není úplně k zahození. Jaké by to asi bylo, co, Am?

„Dneska to ušlo, očko, měla jsi velký náskok." Směje se, když mě jako dítě poplácá po hlavě.

„Jen ušlo?! Byla jsem rychlejší než ty!" vykřiknu a nevěřícně se na něj dívám, což u něj způsobí jen to, že se začne smát ještě víc.

„Proč jsem si vybrala vlastně vás dva za mentory, to by mě skutečně zajímalo." Mručím naštvaně, když z batohu vytahuji lahev s vodou.

„My si vybrali tebe, Amoro." Odtuší kapitán Slušňák. Nacvičeným pohybem uhnu hlavou před dalším rozcucháním vlasů. Nedokážu se ubránit tomu, že mu trochu závidím. Vím, že uběhl stejnou vzdálenost jako já, a přesto to na něm není vůbec poznat. On se tolik nenadřel. To bude tím jeho supersérem.